Fcelkamaja - nejznámější fčela na světě

Polévka

2012-01-18T04:08:00.000-08:00

Musím si postěžovat, že na mě právě byla sprostá rajská polévka od Vitany!
Vzhledem ke svému nachlazení jsem se zcela výjimečně rozhodla obědvat teplou stravu a ráno jsem v samoobsluze zakoupila jeden sáček za osm korun v akci. Před chvílí jsem ho zalila horkou vodou a hle! "Něco tady píšou!" vykřikla jsem údivem a hleděla na vířící písmenka v hrníčku. Za chvíli se na hladině zformoval nápis: "MAS KOZY 3". To teda není pravda, zavrčela jsem a zamíchala písmenka. Polévka se však nedala a stvrdila svůj úsudek sdělením "VADA". Švihla jsem do ní naštvaně lžící, na což mi odpověděla slovem "PRD". Za trest jsem s ní přerušila komunikaci, utopila všechna písmenka a rychle ji zkonzumovala, aby mi neřekla něco ještě horšího.

Ale teda jako vůbec nechápu, jak můžou takovouhle strašnou polévku vůbec pustit na trh! Už si ji nikdy nekoupím!

Tramvaj

2012-01-17T01:43:00.000-08:00

Na podzim mezi Kulaťákem a Podbabou zprovoznili novou tramvajovou trať. Tedy novou, ona tam už byla někdy od císaře pána, ale prý byla už technicky nevyhovující a hlučná, tak ji opravili a udělali lépe.

Mohu dosvědčit, že ta trať je opravdu tichá a jedoucí tramvaj není vůbec slyšet. Kdybych na poslední chvíli a čistě jen ze zvyku nezdvihla hlavu a nepodívala se doleva, měla jsem to už za sebou.

Mysh

2012-01-09T04:47:00.000-08:00

Mámo, táto, v komoře je myš. Nevím, jak se tam dostala, nejspíš vklouzla domů otevřenými dveřmi a našla si tam zimní byt. Nejhlasitěji se začala projevovat v noci. Štrachala se v přepravkách se starými ořechy, sem tam něco shodila a na kovových regálech tančila v rytmu swingu. To všechno samozřejmě mezi půlnocí a pátou ráno. Vzala jsem si tedy na pohovor svoji kočku. Vysvětlovala jsem jí, že vedle kuřecích prsíček, lososových filetů a výběrových paštiček je taková myš vyslovená de-li-ka-te-sa. Ale nechtěla mi věřit. Odmítla myš ulovit a ještě mi za to hrubě vynadala.

Jelikož jsem se v noci skoro nevyspala, jaký bordel tam ta kráva dělala, rozhodla jsem se pro plán B. Sebrala jsem jí všechny přepravky s ořechy, protože s nima rachotila nejvíc. Z většiny ořechů zbyly jen čisté a ukázkově vydlabané skořápky (stejně je to zajímavé, jak takovou maličkou dírkou vycucla celý ořech), zbytek jsem vyloupávala a smála se u toho, jak jsem na ní vyzrála. A opravdu nastal v noci klid. Jenže já se stejně nevyspala. Pořád jsem před sebou viděla ty vydlabané skořápky a říkala si, co teď bude ta chudák myška jíst? Vždyť já jsem jí vzala obživu. Ona umře hladem! A to je moc ošklivá a pomalá smrt!

A tak se mi milé myši zželelo a dávám jí tam pravidelně misku s jídlem. Minulou noc nějak kašlala. Budu se muset poptat ve zverimexu, jestli nemají nějaké vitamíny pro hlodavce...

Léto budiž pochváleno! Nebo zima?

2012-01-09T04:45:00.000-08:00

Miluju letošní zimu! Na zahradě mi kvetou měsíčky i mahon a odpolední kafe si dávám venku pod napučenou jabloní. Haleůja!

Václav Havel

2011-12-19T03:55:00.000-08:00

Je to jako včera, kdy jsme se mačkali na Václaváku a poslouchali jeho slova z balkonu Melantrichu. Vzpomínám si, jak jsem nosila přilepenou jeho fotku přes celá záda zimní bundy. (Tuším, že nám za to tehdy někdo zdemoloval schránku, než do ní napsal něco ještě ošklivějšího na moji adresu.) Ať už se potom dělo v politice cokoliv, vždycky pro mě zůstával člověkem, kterého jsem si nesmírně vážila pro jeho osobnost a mravní hodnoty. Pro to, co většině tohoto národa chybí.

A teď nám bude chybět i on sám.

2011-11-30T06:23:00.000-08:00

Nějak jsem neměla čas na psaní, takže teď těch pár věcí shrnu najednou.

Conrad Murray byl uznaný vinným a dostal čtyři roky natvrdo. Nebudu polemizovat o tom, jestli mu něco píchnul nebo nepíchnul, ale zavřela bych ho taky. Za to, že když před ním někdo zkolabuje, tak místo toho, aby ho okamžitě začal oživovat, nejprve někomu telefonuje a říká mu, co se stalo, potom si Jacksona nahrává na mobil a když zaplaťpámbu konečně volá sanitku, tak vůbec neví kde vlastně je a jaká je tam adresa. Záznam příjezdu záchranky jsem už viděla na vlastní oči. Klídek, havaj, žádný spěch, vybavování se před sanitkou jako kdyby přijeli na čajový dýchánek. Je jedno, jestli tady šlo zrovna o Jacksona. Tohle by nemohl přežít nikdo, i kdyby měl jen žlučníkový záchvat. Já bych je zavřela všechny až zčernaj. I když v případě Murrayho to nebude mít žádný efekt.

A když už jsme u toho Jacksona, tak hrůzostrašný článek o jeho posteli s panenkou a nočním stolku s tolika léky mě dostal do kolen. Nejspíš jsem taky adept na drogovou závislost nebo podobný náhlý skon, protože tam mám podobnou jedovou chýši. Válí se mi tam cholagol, stopangin, paralen, ibalgin, nějaký cucavý prášky na škrábání v krku, mastička na odřený nos, krém na ruce, krém na nohy a opthalmoseptonex a kapky do nosu. Ne, že bych to pořád potřebovala, ale je to tam. Jo, a v posteli mám medvídka, berušku a včelku Máju. No fuj.

Ve vlaku se mnou jela jakási skupinka učitelek základní školy. A jedna se moc rozčilovala a na závěr dodala větu: „Takže teď nás fackujou a příště do nás budou střílet!“ Zřejmě jí unikl fakt, že nefackovali NÁS, ale JEDEN politik nafackoval JEDNOMU konkrétnímu chlapci a to ještě nikoliv za jeho názory, ale jednoduše protože na něj byl sprostý. S čímž naprosto souhlasím, protože i odlišný postoj se dá vyjádřit třeba i důrazně, ale slušně. Nehledě na to, že takový cucák by si k výrazně staršímu neměl něco podobného dovolit už vzhledem k elementárním pravidlům slušného chování. Koneckonců, kdyby mně někdo takový začal sprostě nadávat, nejspíš bych mu těch pár facek vrazila taky. Je jen smutné, že právě učitelka nedokáže rozlišit podstatu věci a místo toho, aby svoje ovečky naučila jak rozumně jednat, se toho spratka nejen zastává, ale ještě se s ním ztotožňuje. Možná by ji zastřelit vážně měli.

Důchodová reforma II.

2011-08-31T01:26:00.000-07:00

Ačkoliv rozhodně neustupuji od svého plánu Důchodové reformy I: - tedy ve stáří vraždit lidi na objednávku a dožít v teple a suchu jedné z našich věznic, pro jistotu jsem si udělala i plán B. Může za něj vlastně moje babička.

Je jí devadesát pět let a žije v zařízení podobném hospicu. Říkám jí jednou: "Hele babi, tady máš na výběr chlapů, tak někoho sbal, ne?" Ale babička nechtěla. Prý bez svatby nikoho nepřipustí, ale vdávat se už v jejích letech nechce. "Nebuď hloupá, babi, budeš dědit!", zkusila jsem zlomit její odpor, ale marně.

Tím mě ale přivedla na báječnou myšlenku, kdyby to nevyšlo s tím kriminálem. Chlapi všeobecně umírají dřív, než ženy a když vidím jejich živostnost v tom hospicu, tak to by byl úžasný kšeft. Vždycky bych si nějakého vzala a potom po něm dědila. Tím bych si zajistila stálý příjem a financování pobytu v tom nějakém zdravotnickém zařízení, eventuálně bych postupně měnila místo pobytu za lepší a lepší. A protože tam už opravdu moc dlouho nevydržej, tak to bych se mohla vdávat třeba i několikrát za měsíc! A těch svatebních darů a dortů, to bude úžasnej život! Pořád jen slavit a dědit! Já už chci být stará...

Ocelové nosníky a ochotný řidič

2011-08-24T03:05:00.000-07:00

Nebudu tu rozebírat, že mi začal padat na hlavu celý svah, pod kterým mám postavený domeček. Opěrná zeď se odtrhla asi třicet centimetrů od okraje a začala se naklánět směrem do dvora, kde odsunula i přístřešek velký jako stodola, který má nyní náklon 17 cm. Kam se hrabe nějaká šikmá věž v Pise. (No, a stejně jsem to rozebrala.)

Protože to vypadalo, že se onen asi šestimetrový masiv neprodleně skácí a zničí všechno do padesáti metrů okolo, bylo třeba jednat. A teď už opravdu nebudu popisovat jak jsme se rozhodli to zastavit, ale důležité je, že k tomu bylo třeba nějaké kalené oceli. Konkrétně 4 kusy profilu I, jedno L a čtyři šestimetrové roxory. Všechno jsem objednala a čekala v daný den na přivezení. Po ránu přijel mladý řidič s náklaďákem, ponechal vozidlo dole u silnice, protože se prý dál nedostane. Dostali se tam sice i širší, ale nevadí. Sklopil bočnici a povídá: "Složíte si to sama, že jo?"

Chvíli jsme se dohadovali o tom, že já si to sama rozhodně složit nedokážu, a že on nemá povinnost skládat materiál a co tedy budeme dělat kromě toho, že to zas zavře a odejde v dál i s mým železem. Nakonec řekl, že za sto korun českých mi pomůže to vyložit z auta dolů na zem a pak ať si s tím dělám, co chci. Nuže jsem byla ráda i za to a pak si těch 358 kg železa dotáhla během dopoledne domů vlastníma rukama.

Nerada zveřejňuji snímky svých tělesných partií, ale tohle se nedalo nezdokumentovat. Po této skládací a odtahovací anabázi vypadaly moje nohy takto:
Příště si zas něco objednám.

Metamor(d)fóza

2011-08-11T01:50:00.000-07:00

Je to nějaký pátek, co jsem dobojovala se zdlouhavou vydavatelskou administrativou a konečně oficiálně vyšla Metamor(d)fóza.

Chtěla bych tímto pozdravit bájnou Gertrudu a omluvit se, že v zápalu boje jsem jí do knížky nevtiskla věnování. Tak třeba příště.

Knížku si můžete koupit tady anebo v knihkupectví na ulici Úvoz 80 v Brně.

Kdo máte čtečku elektronických knih, tak vy si ji můžete pořídit jako Ebook za méně než poloviční cenu. Třeba tady (eBux) nebo tady (RajKnih). A tak dál.

Děkuji všem pěti lidem, kteří si knížku doposud pořídili. Ráda bych toho číslo dotáhla alespoň na pěkných deset, tak kupujte, kupujte, kupujte, než to stáhnou z prodeje.

Nakonec mám ještě vzkaz pro kamarádku, která mi nedávno hučela do hlavy, že se jí sice moje knížky moc líbí, ale že padesát osm korun za poštovné prostě nedá. A že se nemůžu divit, když to nedá nikdo a nejlepší by bylo, kdybych to pokaždé objednala (a zaplatila) já sama a tomu dotyčnému tu knížku potom někam přivezla. Tak jsem si to nechala projít hlavou a došla jsem k následujícímu závěru: Kdo si to nekoupí, ten si to nepřečte :-)

Pitva nosního spreje

2011-04-19T05:50:00.000-07:00

Došel mi nosní sprej. Když jsem ho nesla do koše, všimla jsem si, že zespodu lahvičky je díra, kterou je vidět dovnitř.
Koukala jsem do ní, ale neviděla jsem nic, jen dutoprázdno. Zaujalo mě to, protože v té lahvi byla mořská voda a také nějaké natlakování, kterým jsem ji dostávala ven. A ani jedno se s tou dírou neslučovalo. Rozhodla jsem se té záhadě přijít na kloub. Vzala jsem do ruky nůž a začala pitvu mimozemšťana.

Pondělí 18. dubna 2011, 18:12 SEČ
Po rozříznutí vnějšího pláště je vidět úzký černý předmět ve tvaru hadice vedoucí středem nádoby. Nádoba je prázdná a suchá. Předmět je upevněný k hrdlu nádoby, jeho černá část je asi dva centimetry před hrdlem zakončena a dále pokračuje rozšířením kulovitého tvaru. Po vyjmutí předmětu z láhve zjišťujeme, že v nádobě se nachází pouze patnáct centimetrů dlouhý předmět o průměru 1 cm, jehož převážná část je uzavřena v silném gumovém obalu. Volný konec předmětu je pokrytý zbytky blíže neurčeného lepidla. (Vědecký tým připomíná, že se v nádobě nacházelo 135 ml tekutiny.) Po odejmutí gumového obalu se před námi nachází prázdná zmačkaná nádoba z měkkého plastu. Vědecký tým tak odhalil záhadu, kde se skrývalo uvedené množství izotonické mořské vody o koncentraci 9 g/l chloridu sodného.

Resumé: do plastové láhve s tryskou byla vložena další nádoba ve tvaru sáčku z měkkého plastu, která byla naplněna mořskou vodou a svým objemem zaplňovala obsah láhve. Na sáček s vodou bylo poté naneseno lepidlo a nasazena silná gumová bužírka. Silným tlakem bužírky na sáček je voda vytlačována přes koncovou trysku ven a zároveň o množství vytlačené tekutiny snižuje svůj objem a velikost. Po vytlačení celého obsahu sáčku v láhvi zbude pouze výše zdokumentovaný materiál.

Proč já nejsem fyzikem?
Poznámka pod čarou: dvě třetiny vědeckého týmu znuděně odešly během experimentu a odmítly se jej nadále účastnit. Vědkyně Amy při odchodu pronesla dvě zcela nevědecké poznámky. Vědkyně Princezna při odchodu vztyčila ocas a ukázala mi co si o pokusu myslí...

Mafinka

2011-03-18T02:12:00.000-07:00

Dnes je to přesně měsíc, co odešla do kočičího nebe moje nejdražší kamarádka Mafinka. Selhaly jí ledviny poté, co jí někdo otrávil. Neuvěřitelně mi chybí a každý den bez ní je hrozně těžký.

Chtěla bych v souvislosti s tímto vzkázat příslušné osobě do Španělska i její klace z Olomouce, Pardubic a dalších končin, které mi ve vzkazech a mailech nadávaly a vyhrožovaly, aby se chránily toho se mi někdy v životě dostat pod ruku. Některé věci jsou prostě příliš.

Je tady zas

2010-11-30T02:20:00.000-08:00

Ačkoliv je listopad (listo-pad!), klíďopíďo napadnul sníh. Ráno se vzbudím a na dvoře si hoví dvacet čísel bílého hnusu. Už aby bylo léto.

Party na sněhu a otřes mozku

2010-11-29T04:48:00.000-08:00

Když jsem se v pátek večer podívala z okna a viděla hustě padající sníh, raději jsem vytočila kamarádčino číslo, abych se ujistila, že tu venkovní pařbu myslí vážně. Byla vyděšená stejně jako já, ale neodvolala. Tak jsem byla ráda, že má oř nové zimní obutí a druhý den navečer jsem vyrazila do Úhonic. Bylo hnusně a zima, ale teplota byla nad nulou a já jsem statečně nechala v autě rozmrazovač. Na co bych ho tahala s sebou, že jo. Tak jsme ugrilovali prasátko, dobře se bavili, trošku z jedné strany prochladli a z té druhé nám ohořely kalhoty... a během večera spadla teplota o deset stupňů dolů. Stála jsem před půlnocí před svým stříbrným sršněm, do kterého nešel strčit ani klíč a nevěděla, jak roztavit onu kouli ledu, která stála před domem. Naštěstí se našel ještě jeden střízlivý člověk, který měl navíc i zapalovač a po pár minutách snažení jsem seděla uvnitř a zahřívala sedačku.

Zrada nastala až doma. Vystoupila jsem z auta, na betonu mi podjely kopyta a práskla jsem sebou jak široká, tak dlouhá na záda a hlavou třískla o vyčnívající obrubník. Vyrobila jsem si ukázkový otřes mozku. Od té doby zvracím, motá se mi hlava, mám poruchy rovnováhy, chvílema vnitřní třes a rozhozenou termoregulaci. Ovšem mám také životní pojistku, takže kdybyste chtěl někdo připsat mezi pozůstalé, nahlašte se včas.

FuckBook!

2010-11-29T03:32:00.000-08:00

Přátelé, vykopli mne z Facebooku. Sice jsem tam, pravda, byla jen podmínečně, moc jsem o tuto instituci nestála a přihlásila se tam víceméně z nutnosti, ale za tu dobu jsem si na něj už tak nějak zvykla a byla ráda, že mám přehled o svých kamarádech. Jenže dneska ráno jsem přišla k počítači a jen obdržela hlášku, že můj účet byl zablokován a deaktivován. Nedopídila jsem se důvodu PROČ, jen jsem dostala odkaz na obecnou stránku s dotazy FAQ.
Potom mi kamarád (díky, Peťo) poslal tento odkaz http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=683998 a bylo mi vše jasné.

Administrátoři mi smazali účet jen proto, že jsem jako profilovou fotku měla obrázek, který používám už řadu let všude. Včelku Máju.

Takže milý Fuckbooku, jdi do řiti. Na tom vašem "atlasu hub" mě už neuvidíte.

Teroristická organizace důchodců za životní jistoty Bílá hůl

2010-11-22T03:27:00.000-08:00

Přišla jsem na geniální nápad, jak vyzrát na důsledky důchodové reformy, která se citelně dotkne právě mojí generace. Při představě, že do důchodu půjdu ve třiaosmdesáti letech, přičemž mne od pětapadesáti nikdo nezaměstná, budu brát almužnu, za kterou si koupím dvě housky (i když za výtěžek ze stavebního a důchodového spoření si k nim budu dopřávat ještě kolečko salámu) mi došlo, jak z toho.

Až se přiblíží nějaká krizová mez, kdy to začne jít z kopce - NĚKOHO ZAVRAŽDÍM! Dostanu teplý byt, pravidelnou stravu, budu mít teplé jídlo, právo na televizi (dneska televizi nemám!), na solárko, na posilovnu, budu celé dny odpočívat a nebudu muset pracovat! Žádný důchodce se nebude mít tak dobře, jako já. Budou chladnout na lavičkách v parku, smutně koukat na složenky za energie, žmoulat suchou housku z kontejneru a dělat si starosti ohledně budoucnosti.

Budu si jen muset pojistit, abych dostala doživotí. Bylo by smutné, kdyby mne v devadesáti letech pustili za dobré chování. Tedy vražda bude muset být provedena obzvláště zavrženíhodným způsobem a ještě lépe, budu-li členem nějaké organizované skupiny. Zakládám tedy tímto Teroristickou organizaci důchodců za životní jistoty pod názvem Bílá hůl a přijímám žádosti lidí o začlenění do svazu. Také je možné zapisovat do pořadníku případné potenciální mrtvoly, ať neběháme po ulici a nevraždíme úplně náhodně cizí lidi. Bude to příjemné a užitečné zároveň.

To stáří nebude až tak hrozné, jak nám slibují! :-)

Wasabi chipsy

2010-11-15T04:48:00.000-08:00

Přišla mi zpráva, že by se u mě večer stavili nějací kamarádi. Cestou domů mne v samoobsluze zaujal sáček chipsů s nápisem Wasabi, a tak jsem ho strčila do košíku. Bude to příjemné zpestření večera. Neměla jsem to dělat. Už tak malý sáček se mi zdál vytunelovaný. Po jeho otevření obsahovat dvě třetiny vzduchu a dole se válelo pár ostře zelených lupínků. Možná jsem měla jen nějakou vadnou dávku, ale jíst se to nedalo. Kamarád po jejich ochutnání dost dlouho lapal po dechu, kamarádka měla srdeční zástavu a já něco mezi nimi. Nikdo jsme se neodvážil ochutnat dvakrát a ta hrstička na dně byla pro tři lidi až moc. Bála jsem se zbylé chipsy vysypat na kompost, aby nevyhynula flora i fauna v okolí tří set metrů, a raději jsem je odeslala do úložiště jaderného odpadu. Docela by mě zajímalo, co s nima budou dělat ti ostatní...

Léto

2010-11-15T04:46:00.000-08:00

Víte, proč bylo o víkendu 18 stupňů? Protože mám na autě zimní pneumatiky! :-))

Děkovné zdravice přijímám pod tímto článkem.

Lidová léčitelka

2010-11-11T00:32:00.000-08:00

Něco na mě leze. Asi jsem neměla začátkem listopadu chodit venku jen v tričku s krátkým rukávem a popíjet večerní kávičku na zahrádce, ale když bylo tak pěkně a teplo, tak mi přišlo líto nevyužít poslední pěkné dny. Brala jsem to jako mírnou satisfakci za to, že letos nebylo žádné léto. V neděli se mi začala spouštět rýma a v pondělí mi teploměr ukázal 38,2 stupňů. V úterý ráno nepřijel vlak, který si úplně klidně shořel někde v polích a my čekali přes hodinu na vymrzlý osobák, který je jako další v nabídce jízdního řádu. I ten měl totiž zpoždění. Než jsem dorazila do práce, bylo skoro půl desáté a zimou jsem zvonila. Vzala jsem to rovnou přes lékárnu, kde jsem obdržela nějaký prostředek proti nachlazení, který údajně zabírá brzy. Teplota mi stoupla nad 39, nekontrolovatelně mi teklo z nosu a z očí a válku mi vyhlásil i žaludek. Doporučená dávka Preventanu byla dvě tablety denně. To nemůže zabrat, řekla jsem si, když jsem četla složení a hned vedle toho informaci, že to můžou i tříleté děti. Vzala jsem jich patnáct. Ve středu jsem měla už jen necelých 38, tak jsem si vzala dalších patnáct a k tomu pár Paralenů a odkráčela do práce. Nechci si hrát na hrdinu, ale ve čtvrtek musím něco odpřednášet na ČVUT, z čehož omlouvá jen smrt (no, možná tu omluvenku nakonec dostanu) a navíc nemám hotové svoje podklady, materiály pro ostatní a otestovaný počítačový systém. Takže blbě neblbě, do práce musím. Bylo mi už maličko lépe, ale pořád hrozná zima.

Posledních pár týdnů mě nahání nějaká paní z pojišťovny a touží po tom mi předělat pojistku na dům. Dlouho jsem jí odmítala, protože nemám chuť ani čas si brát den dovolené a s někým se dohadovat. Nakonec mi nabídla, že mi návrh nové pojistky pošle mailem a pak se domluvíme. Mailem nedošlo nic, ale dneska večer jsem ze schránky vytáhla dopis, ve kterém mi pojišťovna neposílá žádný návrh ke schválení, ale rovnou oznamuje změnu pojistné smlouvy. Částku 1684 Kč mi navýšili na 4431 Kč a ani nezdůvodnili proč a jak k té částce došli.

Přátelé, mě to tak dohřálo, že mi přestala být zima. Chvíli jsem tady ječela do zdi a zběsile mávala tím dopisem, až mi došlo, že už vůbec nemám ledové ruce, nebolí mě každý pohyb, místo sípání mám docela sytý hlas, supím tak, že mi to protáhlo nosní dutiny a vlastně jsem se docela uzdravila. Ta paní je lidová léčitelka. Zítra to odříkám v plné síle, pak zavolám do pojišťovny, poděkuji za zázračné uzdravení a jako poděkování půjdu vypovědět všechny pojistky, co u tohoto ústavu mám.

Doufám, že se paní ještě někdy ozve. Potřebovala bych napravit záda.

Deep Purple II.

2010-11-10T04:20:00.000-08:00

Vloni jsem napsala, že kdyby neumřeli a přijeli ještě jednou (aspoň), šla bych znova. A tak se i stalo. Sice nepatřím mezi milovníky kolosu zvaného jednou Sazka aréna, pak O2 aréna a bůhví jak za rok, protože tam není vidět a zvuk se tam nechutně tříští, ale nejít na Párply by byl neodpustitelný hřích.

Bylo to pěkný. Chudák Gillan už teda někdy intonuje trochu podle plotu a některé party zpívá rovnou o oktávu níž, ale to nevadí. Tomu hlasu, přátelé, tomu hlasu by člověk odpustil všechno, i kdyby už dokázal jen jeden tón. Nakonec, myslím, že člověk by mu odpustil i to, kdyby tam už jen tiše stál.

Náboj měl ten koncert ale obrovský, což jste nakonec mohli všichni slyšet sami, protože jsem si nezamkla klávesnici na mobilu a vesele volala na všechny strany. V seznamu jsem měla 18 vytočených čísel a můžu jen doufat, že všichni máte stejný hudební vkus jako já. Ale byla jsem slušná. Ani jednomu jsem nezavolala dvakrát!

Doufám, že neumřou a přijedou zas. Šla bych ještě jednou.

Stříbrný sršeň na dálnici

2010-11-08T06:23:00.001-08:00

Sršeň nikdy nejel po dálnici. Bylo mi ho líto, tak jsem mu koupila dálniční známku a vyrazili jsme. Byl nadšený. Sice jsem přemýšlela, proč mám platit za cestu, která vypadá jako po náletu a pouhou jízdou po ní si urazím kolo a vylágruju tlumiče, ale kde jinde bych si mohla vychutnat ten zážitek si za peníze zničit auto. Oř jel sto padesát kilometrů v hodině! (Oř ještě nikdy nejel stopadesát!) Oř byl ohromen! Oř kašlal na riziko pokuty a předjel i takové značky jako Superb, BMW nebo Audi! Jejich majitelé byli zhrzeni. Já jsem se za volantem zubila jako po požití Extáze a kdybych měla konfety, vyhazovala bych je za sebe z okénka.

Pořídila jsem ten den sršni i fungl nové zimní pneumatiky. Loni jsem to nestihla, dlouho jsem váhala, jestli to má cenu. U nás do té doby sníh skoro nebyl a přezouvat kvůli občasnému poprašku mi připadalo zbytečné. Tak holt pojedu vlakem, když něco napadne, říkala jsem si. A než jsem se k něčemu rozhoupala, napadlo v říjnu půl metru sněhu a roztálo to až v květnu. Po loňské zkušenosti jsem se objednala na přezutí a domů se vracela s novými koly. To znamená, že bude letos mírná zima.

Dřevo

2010-11-08T06:21:00.000-08:00

Pohled na vyúčtování za plyn mi neudělal dobře. Loňská zima byla dlouhá a hnusná tušila jsem, že to nedopadne nejlépe. Proto jsem v létě zauvažovala, jak snížit náklady. Objednám si dřevo, dospěla jsem k rozhodnutí. Kamna i komín mám a z kamen je stejně daleko lepší teplo, než z radiátoru. Našla jsem si na internetu firmu, která měla nejrozumnější ceny ze všech a ještě rozvážela zadarmo. Ovšem sleva rozhodně nebyla zadarmo.

Když jsem měla potvrzenou mailovou objednávku i s cenou, čekala na slíbené oznámení termínu dodávky, ale dlouho se nic nedělo, zdvihla jsem sluchátko. O mojí internetové objednávce neměli ani ponětí a tak jsem objednávala znova. Dobře, to se může stát. Pán ze mě ale vzápětí udělal debila, když jsem chtěla levnější měkké dřevo. Oznámil mi, že ho nevedou. „Máte ho v nabídce,“ pokrčila jsem rameny na svoji obranu. Dozvěděla jsem se, že měkké je jen na roztápění a ne na topení a že to přece dá rozum. Vysvětlila jsem mu, že můj rozum to teda evidentně nedal a to jsem pravděpodobně absolvovala víc tříd, než on. Na to mi začal zmateně vyprávět něco o tom, že to dřevo pašují a že čas od času ho mají, ale většinou ne, a já vůbec nechápala, c s tím má dělat. Nakonec jsme se domluvili na dodávce tvrdého dřeva a potvrdil mi cenu, která byla uvedená na jejich stránkách. „Možná dostanete slevu, my teď přeceňujeme, ale určitě to nebude víc,“ zakončil hovor, ukecal mě na vyšší dodávku o kubík, aby měli vytížené auto a já se těšila, jak mi v zimě bude teplíčko.

V den D skutečně přijel náklaďák a neměl žádné zpoždění, spíš naopak. Nacouval mi do dvora a chystal se na něj vyklopit náklad. „Nevysype se to na to auto?“ zapíchla jsem ostražitý prst ke svému železnému oři. „Nééé…“, mávnul se smíchem rukou, jako kdyby větší hloupost neslyšel. Měl pravdu. Na auto nespadlo ani polínko. Zato na terásku, kde jsem měla ručně vyráběné terakotové květináče z Řecka, spadlo všechno. Proč mi neřekl, abych si je přendala, což by mi zabralo asi půl minuty, moc nechápu. Nakonec vyndal účtenku. Zaskočilo mi v krku. I když na ní skutečně byla vyčíslená sleva, výsledná částka byla vyšší asi o šest set korun. Dobrá, zatnula jsem podruhé zuby, vyzvedla jsem si naštěstí rezervu a v té ceně už to nehraje tak zásadní roli. Podala jsem řidiči šest tisíc a čekala, že mi vrátí nazpátek. On je vzal, zabouchl dveře kabinky a odjel. Zírala jsem za ním s otevřenou pusou. Ještě se mi nestalo, aby si někdo vzal úplně automaticky sto šedesát korun dýška a neřekl ani děkuju a nashledanou. Když jsem se vzpamatovala, šla jsem přendat složenou hromadu na jiné místo a utrpěla poslední stádium naštvání. Dřevo vůbec nebylo vyschlé a vhodné k topení, bylo čerstvé a ještě ke všemu stálo někde na dešti. Bylo nacucané jako houba a velká část byla plesnivá nebo shnilá.

Narovnala jsem ho pod střechu a doufám, že aspoň některé kusy do těch nejtužších mrazů trochu vyschnou. Zatím mi totiž nechytilo ani polínko. Nevadí. Počkám dva, tři roky, a budu si moct zatopit. Kdo by to nebral?

TOP 10

2010-10-14T06:22:00.000-07:00

Přátelé, dostalo se mi neobyčejné pocty. Statistika našeho magazínu nelže a nedávno vyvrhla přesná čísla a pořadí slov, která jsou ve vyhledávačích pro jeho zobrazení nejčastěji zadávána.
1. Ženy
2. Čápi s mákem
3. Tchyně
4. Alergie
5. Krůtí maso
6. Majucha
7. Plněná krkovička
...

Těší mne krásné šesté místo, jen mě znervózňuje, že se na mě zazadu tlačí ta krkovička... :-))

Kočičí narozeniny

2010-10-14T06:19:00.000-07:00

Kočičky měly další narozeniny! Upekla jsem jim dort a snědla ho na jejich počest. Tak všechno nejlepší!

Záchrana státního rozpočtu

2010-06-16T05:10:00.000-07:00

Náš státní rozpočet je už dlouhá léta v mínusu a zase jsem to já, kdo musí přijít s geniální myšlenkou, jak z toho ven. Před několika dny jsem v rádiu zaslechla zprávu, že naši celníci zabavili nějakou velkou zásilku drog, která se jako obvykle zlikviduje standardním způsobem.

Taková škoda! Proč to neprodají? Vždyť to skýtá takových výhod! Místo toho, aby těch několik miliónů prohnali komínem, mohl z toho být čistý zisk. Kdyby to navíc nabídli pod cenou, rozpráší černý drogový kartel, nelegální výrobu, budou mít zmapované všechny narkomany, kteří za příslib další dávky budou donášet informace z podsvětí, které by se naše policie jinak nikdy nedozvěděla - zkrátka samé výhody a sociální jistoty. Kdybychom odkoupili všechny zásilky zadržených drog z ostatních zemí, ze zadlužené země bychom byli zanedlouho ta nejbohatší na světě. To by bylo sociálních dávek, důchodů, zaměstnaneckých výhod, možná bychom ani nemuseli chodit do práce a všichni bychom se měli dobře a byli bychom krásně sjetí.

Proč já nejsem v tom parlamentu... :-)

World writter

2010-06-09T03:22:00.000-07:00

Přátelé, konečně se moje kniha začala prodávat i v zahraničí. Za eura! Já jsem tak šťastná, už o sobě nemusím uvádět pouhá "česká spisovatelka", už jsem vlastně světový autor! Ještě, že jsme se jako republika rozdělili... :-DD

http://www.beletry.sk/knihy/humor-satira/9/sort/price/dir/asc/page/9

Dopravní nehoda

2010-06-04T04:28:00.000-07:00

Milí přátelé, způsobila jsem nedávno dopravní nehodu. Vlastně za to vůbec nemůžu. Nedělala jsem jic jiného, než že jsem v klidu a míru čekala na Kulaťáku na tramvaj. Měla jsem takový pěkný hluboký výstřih, protože to byl jeden z mála dní, kdy u nás letos svítilo sluníčko, a chtěla jsem si ho užít.

Z Kulaťáku nahoru na Prašný most vyjíždělo auto, a jeho řidič se vůbec nevěnoval řízení. Zíral, ne díval se, ale zí-ral do mého výstřihu a ještě u toho otevřel pusu. Když už měl úplně vykroucenou hlavu, ozvala se rána a chudák pan řidič před ním, který pouštěl chodce na přechodu, měl rozbitý zadek auta. Pak přijela tramvaj, tak jsem nastoupila a odjela. Ještě by to na mě chtěl svést...

Chtěla jsem vlastně jen podotknout, že jestli nemá na to, aby udržel na uzdě svoje pudy a vášně, nemá za ten volant lézt. :-)

Drazí Islanďané

2010-06-03T05:11:00.000-07:00

Drazí Islanďané!
Vzhledem k rozpínavosti vaší sopky nevyslovitelného jména žádám o uhrazení faktur za plyn za měsíce květen a červen. Ještě nikdy se mi nestalo, abych třetího června musela topit jako v únoru a v noci chodla spát v kulichu a rukavicích.
Ale dobrá, protože můj bratr se rozhodl na Islandu strávit letošní léto (ehm, "léto"), i když upřímně nevím proč jezdit na Island, když Island přišel až k nám; tedy vám ty faktury promíjím. Já pojedu radši k rovníku, protože tady se už nedá vydržet. Ale OPOVAŽTE SE, OPOVAŽTE SE znovu začít chrlit, abych 1. července za tím teplem neodletěla!!!!

Stříbrný sršeň pokutován

2010-05-24T02:28:00.000-07:00

Vracela jsem se v sobotu v noci z kamarádova koncertu. Byla už vlastně neděle, když jsem se v Přílepech míjela s policejním autem a netušila nic zlého. Pásy jsem měla, svítila jsem a jela jsem lépe, než předpisově. Na úzké rozbité okresce, kde každou chvíli letí přes cestu zajíc, srnka nebo něčí utržené kolo, není přes roští u silnice pořádný přehled ani ve dne, natož v noci. Tak jezdím jako s hnojem. V jednu v noci také není koho zdržovat.

Kdybych na té silnici byla sama, tak bych chápala, že měli potřebu někoho zkontrolovat. Jenže nás tam bylo víc a blbeček za mnou mi ještě celou dobu pouštěl do zrcátek dálkové. Proto jsem nechápala, proč to otočili zrovna za mnou a doufala, že to byla jen náhodná změna směru. Ale nebyla. Drželi se mě jak klíště a asi po dvou kilometrech se ve zpětném zrcátku rozblikaly majáky a povel z zastavení vozidla.

"Silniční kontrola", představil se příslušník a požádal o doklady. Což byla první potíž. Věděla jsem, že NĚKDE je mám, ale v té tmě se mi hledaly opravdu špatně. Vysypala jsem na vedlejší sedačku celý batůžek, ve kterým byl nedojedený croissant a náhradní spodní prádlo. Už se mi totiž stalo, že mě kdosi důkladně polil pivem a jet domů s nasáklými spoďáry byl vážně zážitek. Z batůžku také vypadlo pár tamponů, kondom a moje zásobiště léků. Kapky do nosu, kapky na kašel, platíčko Ibalginů, lahvička s Cholagolem a vitamín C. Pan policista na to svítil baterkou a musel si připadat jako v drogovém doupěti plném neřesti a vášně. Evidentně ho to rozhodilo, protože by jinak nemohl říct to, co řekl. Posvítil baterkou o kousek vedle, kde ležela knížka od Stephena Kinga. "Vy si za jízdy čtete???" vyhrknul rozrušeným hlasem. "Ne, vždyť je tma..." odpověděla jsem stejně blbě. V tu chvíli jsem ale našla doklady pečlivě ukryté v zadní kapsičce batůžku a předala je policistovi. Ten je odešel zkontrolovat a místo něj nastoupil jeho kolega. "Provedla jsem něco?" chtěla jsem vědět. "O ničem nevím, já v noci jezdím opatrně, já jsem..." vyvalila jsem oči a v náhlém osvícení spolkla slovo šeroslepá. "... opatrná" dokončila jsem větu, pokrčila ramenama a zazubila se. Policista neodpověděl, ale sdělil mi, že na mě bude hodný. Před chvílí kontrolovali jinou paní, a ta mu prý řekla, že je zlý, protože chtěl vidět žárovky. Nasadila jsem zcela neutrální výraz, který ho také rozhodil. Věděla jsem, že mám všechno, kromě žárovek. A tak jsem se s kamenným nepřítomným pohledem dívala skrz něj rozhodnutá nehnout ani řasou.

"Ukažte mi lékárničku" nevydržel houstnoucí ticho. "Tady to asi nebude..." utrousil za chviličku kousavě. "Vy mě totiž matete! Jsem z vás úplně zblblá..." řekla jsem, když jsem otevřela přední kapotu a koukala do motoru. Vtip "jé, náhradní motor" jsem si radši nechala od cesty. Otevřela jsem zadní kufr a zapomněla na to, že když je zima, nedrží otevřený. Oba dva jsme dostali ránu zezadu do krku, ale on víc. Vylovila jsem lékárničku, kterou jsem podědila ještě po předchozí majitelce auta. Zkontrolovala jsem obsah a byla spokojená, že je tam všechno. To, co jsem nezkontrolovala, byla expirace. "Kčs, jo?" řekl policista, když sáhl po první věci a v tu chvíli mi to došlo. "devatenáctset devadesát..." povytáhl obočí a začínal mít konečně dobrou náladu. "No ne, rouška z šestaosumdesátého" pochechtával se, až u málem vypadla baterka. "No vidíte", povídám, "vždyť to bylo nedávno..., ale kdybyste chtěl vidět škrtidlo, tak to mám úplně nový" chtěla jsem mu udělat radost, ale asi to znělo jako výhrůžka, protože ho vidět nechtěl. "Máte stovku?" zeptal se, a já kývla. Mohlo to dopadnout hůř.

"To je moje první pokuta, nechám si ji zarámovat", povídám mu, když mi dával pokutový bloček. Myslím, že byl nakonec rád, že se mě zbavil tak levně.

The Eagle has landed

2010-04-20T01:09:00.000-07:00

Aniž bych nějak chtěla snižovat vážnost letecké katastrofy polského letadla, mám ráda černý humor a mně se vtip The Eagle has landed líbil. Mně jo. Vlastně jste si o to docela řekli, když se všichni posadíte do jednoho letadla. Nicméně nevěšte hlavy. Aspoň jste zjistili, že jste na tom vlastně docela dobře. Váš národ totiž truchlí. Kdybychom si totiž jediným tahem oddělali celé politické a vojenské vedení země my, náš národ by slavil.

Jenže u nás se to bohužel nestane.

Oříšky

2010-04-06T02:09:00.000-07:00

Vy všichni víte, jaký je můj vztah k náboženství. Rudý hadr na býka. Snažím se být tolerantní, ale nejde mi to. Od té doby, co jsem viděla za bídu v několika rozvojových zemích, kde jim vnutili jakéhosi boha ohněm a mečem a kde dá chudá ženská poslední peníze církvi, aby se modlila za jejího umírajícího syna místo toho, aby za ně pro něj koupila jídlo nebo léky; poté, co prakticky denně napravuji průšvihy způsobené laxním přístupem „bůh to zařídí“ nebo „bůh to tak chtěl“ a kdy se mi chce zvracet nad postoji a prací našeho nového „Papa Ratziho“... prostě nemůžu.

Nicméně byla jsem vyvolená. Asi jsem někde plácla něco v diskuzi, protože mi začala psát nějaká náboženská fanatička. Nebyla to obecná plácání, ale osobní dopisy, ve kterých mě obracela na pravou víru, řvala na mě kapitálkama a vyčítala mi můj prohnilý život. Nejprve jsem z ní měla trochu legraci, ale jak jsem v žertu odrážela její korespondenci, délka dopisů i ataky její agresivity se prudce zvyšovaly. Nakonec jsem jí musela utnout i na můj vkus dost hrubým a vulgárním mailem a plameny pekelné mě za to zcela jistě neminou. Ale pomohlo to.

Trest za to mě potkal hned cestou domů. Jako obvykle, byla jsem jediná v davu lidí, ke které se hnala slečna v lososovém oblečku s košíkem v ruce a za nabízený balíček nějakých sladkostí požadovala malý příspěvek na farmu, kde pracují. Vcelku jsem nebyla proti, protože nežebrala a bylo to na podporu práce. Jen pod pojmem „malý příspěvek“ jsme si asi každá představovala něco jiného. Když jsem jí do dlaně vysypala hrst korun a dvoukorun, tvářila se velice rozpačitě, ale váhavou rukou nakonec zašátrala v košíku a dala mi sáček oříšků v cukru. Mně přišla velikost balíčku adekvátní vydané sumě. Nemám ráda ořechy, ale musela jsem uznat, že tyhle byly výborné a vydaných peněz jsem nelitovala. Jenže přišel večer. Mně po nich bylo tááááák blbě! Problila jsem půlku noci a žaludek měla na vodě ještě dva dny.

Prostě boží trest.

Budiž světlo

2010-04-06T02:08:00.001-07:00

Vzrůstající účet za energie mě donutil položit dotaz nějakému internetovému poradci. Dopadlo to, jak jsem očekávala. Ačkoliv ani on mi nedokázal vysvětlit, jak je možné mít spotřebu elektřiny přes deset kilowatt denně za předpokladu, že kromě áčkové ledničky nepouštím žádné další spotřebiče, nemám televizi, nevařím, nežehlím, nesvítím, myju se ve studené vodě a peru jednou za dva týdny, veřejně ze mě udělal totálního vola, který si jen nepamatuje, kde to prošustroval. Nicméně přidal alespoň radu navíc týkající se úsporných žárovek.

Zašla jsem tedy do specializovaného obchodu a vznesla svůj požadavek na rozměry a svítivost. Od té doby jsem doma žila po hmatu. Žárovka za skoro tři stovky bez ohledu na svůj štítek vydávala tak prudké světlo, že se skoro vyrovnalo zapálené dortové svíčce. Neviděla jsem absolutně nic a když už na pár nejbližších bodů nějaké světlo dopadlo, okamžitě ho znehodnotily mohutné stíny všeho druhu. Žárovka na chodbě i přes samolepku „warm light“ svítila modře a já si připadala jako na záchodech u McD. Během dvou měsíců se mi zhoršil zrak o další dioptrii navíc. Za skoro šest se korun vysloveně výhodná investice. A finální efekt – tramtaradá, na spotřebu elektřiny neměla celá tahle akce sebemenší vliv.

Když jsem se o víkendu náhodou zastavila v jednom hobbymarketu u regálu s úsporkama a smutně na ty křápy koukala, přiběhla ke mě prodavačka. Nenechala se odbýt a to, co nedokázali specialisté v elektru, dokázala ona. Vysvětlila mi, jaký je rozdíl mezi jednotlivými typy žárovek, která svítí líp která hůř a to, co mám doma je naprosto nevyhovující. Vrazila mi do ruky jednu krabičku, ať jí vyzkouším. Moc jsem tomu nevěřila a bála jsem se dalších vyhozených tří stovek, ale když jsem ji doma zašroubovala do objímky, stal se zázrak. Po domě s rozlilo silné bílé světlo, já odložila slepeckou hůl, konečně vidím a dokonce můžu dělat věci, které jsem si za té tmy předtím dělat netroufla. Třeba si ukrojit chleba.

Kudy mi uniká elektrický proud, to nevím dodneška, ale radši bych o tom – dle vyjádření toho pána, který mi odpovídal – o tom neměla mluvit, abych nedemotivovala ostatní občany od šetření elektřiny. Tak o tom tedy už mluvit nebudu. Hlavně jsem ráda, že vážně existují i úsporné žárovky, od kterých je vidět. Nerada bych totiž ve stáří byla na mizině a ještě slepá.

Pumpa

2010-03-24T07:02:00.000-07:00

Vyjela jsem provětrat svého stříbrného sršně. Věděla jsem, že tam už od podzimu nemám moc benzínu, ale byla jsem přesvědčená, že to stačí na to, abych dojela do Slaného do obchodu a natankovala až na zpáteční cestě. Ale v polovině cesty jsem při pohledu na zcela chcíplou ručičku začala pociťovat nepříjemný tlak ve střevech. Což o to, že by mi to chcíplo na silnici jsem strach neměla, ale už jsem si nebyla jistá, že se mi podaří nastartovat. A tak jsem vystrčila oči na šťopky a vyhlížela první pumpu, abych k ní zajela. První a jediná, která byla po cestě, byla malá "no name" přímo před obchoďákem. Zajedu tam, vystoupím z auta a před očima se mi houpala cedule "platební karty nebereme". Zkontrolovala jsem svoji hotovost, která činila padesát dvě koruny. Natankovala jsem skoro přesně. Za padesát jedna. Tu korunu už se mi nechtělo riskovat, že bych přetáhla. Pumpař na mě koukal jak na zjevení, když jsem mu na pult vysypala hrst drobných mincí, tu korunu mi nevrátil a ani nepoděkoval. Prevít jeden. A to jsem mu tam udělala takový kšeft.

K němu už víc nepojedu.

Zákeřný výtah

2010-03-15T01:58:00.000-07:00

Protože se toho v zimě moc dělat nedá, vyhnula jsem se i já spoustě úrazů. Aby mi to nebylo moc líto, podaly si mě tento víkend výtahové dveře u našich v paneláku. Odcházeli jsme pryč, táta do něj nastoupil s rolí lina a čekal. Máma za mnou zamykala dveře a já se z bůhvíjakého důvodu začala plíživými kroky sunout za tátou. Jakmile jsem dosáhla bodu B a jednu nohu strčila do výtahu, dostala jsem pravý hák z levé strany a vzápětí levý hák z prava a zmlácena masivními dveřmi jsem byla odmrštěna do útrob kabiny na zem. Tam na mě táta nechápavě koukal a říkal "já nevěděl, že jsi chtěla jet taky...". To mě probralo k příčetnosti. Nojo, vždyť já přece dolů nikdy nejezdím výtahem, vždycky chodím pěšky, tak co tady proboha dělám? A vykročila jsem ven vstříc schodišti. V tu chvíli jsem dostala levý hák z pravé strany do ramene, levé křídlo kovových dveří mi uštědřilo lehký otřes mozku a výtah mne vyzvrátil na chodbové dlaždičky. Když jsem se vzpamatovala, nechala jsem tátu odjet, seběhla jsem schody a jala se mu z výtahu jen pomoct s tím linem. Opatrně jsem tam strčila jednu nohu, potom i ruku a nakonec jsem vešla celá a bez úhony. Rozdělili jsme si konce role, každý popadl ten svůj a když jsem udělala pozadu krok ven, dveře se zavřely, vyrazily mi z rukou to lino, které z výšky dopadlo na prsty u pravé nohy, pochroumaly mi ramenní kloub a shodily mi brýle z obličeje. Zuby mi zůstaly všechny.

Už nevypadám jako Hannibal Lecter. Teď připomínám Rockyho Balbou po zápase.

Zaručená dieta

2010-02-17T04:41:00.000-08:00

Kamarádka se mi svěřila, že chce vyzkoušet nějakou čínskou dietu. Dvě jehly do ucha, jedna proti hladu a druhá proti stresu. Vzpomněla jsem si na ni nedávno a zeptala se, jestli to mělo efekt. Šestnáct kilo dole! pochubila se a mně spadla čelist. Začala jsem z ní lámat informace. Jehly nejehly, hlavní důvod byl jako obvykle úprava stravy. Vyjmenovaný seznam povolených potravin byl velice krátký, obsahoval asi pět položek, z který byly zásadní mrkev, jablko a černý sezam. Jo, a bílý jogurt. K snídani jedna baby karotka, k obědu šest zrníček sezamu s minikelímkem bílého jogurtu a k večeři jablko. To je asi tak tisíc kilojoulů denně, proběhlo mi hlavou, to by zhubnul každej, i kdyby nechtěl a už jsem si představovala, jak ke snídani v klidu a míru chroupu tu třícentimetrovou mrkvičku. A možná i kousek nechám, jak budu přecpaná. "Víš, jak strašně je ta mrkev dobrá?" zasnila se kamarádka. Věřím. Po takové hladovce by mi připadalo velice chutné i psí hovno (pardon). Nicméně mě přivedla na nápad, jak ušetřit v našem státním rozpočtu. Sáček mražených baby karotek stojí zhruba čtyřicet korun a je jich tak kolem šedesáti. To vystačí na dva měsíce! Když by si ji dali i k obědu a k večeři, vystčí sáček na dvacet dnů. Občasná hladovka je prý tělu prospěšná, takže suma sumárum vystačí sáček mrkviček na celý měsíc! Na co stát vyhazuje sociální dávky? Čtyřicet korun měsíčně na osobu musí stačit! Jdu s tím do parlamentu a vyřídit si povolení na velkovýrobnu mrkví. :-)

U nás přece nesněží

2010-02-17T04:30:00.000-08:00

Já vím. Dlouho jsem nic nenapsala. Jenže o čem psát, když se nic neděje, všichni jsou zapadaní a zmrzlí. U nás přece nesněží, říkala jsem si před Vánoci, na co přezouvat auto, těch pár dnů, kdy bude možná nějaký poprašek přežiju bez mrknutí oka. A teď jen zírám. Napadne půl metru sněhu, pak se ochladí na patnáct pod nulou, potom připadne další půlmetr sněhu a ochladí se na třicet pod nulou, do toho zaprší, umrzne to a všude je deseticentimetrová vrstva ledu. Na tu napadne další půlmetr sněhu ochladí se na mínus padesát. Na dvoře mi už dva měsíce stojí ledová koule, ve které by mělo být zkonzervované auto a až za dva miliony let přestane být doba ledová, někdo vykope mě, moje kočky a moje pojíždědlo a ani jeden nebudeme v rozkladu. Z ekonomických důvodů prý emigrovat nelze. Ale z klimatických by nás někde u rovníku vzít mohli, ne?

Silvestr

2010-01-05T02:53:00.001-08:00

Nechápu, proč je poslední den v roce dnem pracovním, když stejně nikdo nepracuje. Nemyslím tím oslavy po kancelářích už od brzkého rána, ale to, že nejsou zajištěny základní služby a dopravní infrastruktura. Ať se to vyhlásí jako svátek nebo polosvátek nebo aspoň jako den s výstrahou, kdy si nenakoupíte a nedostanete se domů.

Jako normálně pracujícímu člověku mi skončila pracovní doba v 16:30 hodin. Tedy pravda, odešla jsem dřív a těsně po třetí hodině jsem nechápavě civěla do výlohy zhasnutého Alberta. Žádná cedule, nic. Jen pusto, prázdno a zamčené dveře. Všechny okolní obchody na tom byly úplně stejně. Dobrá, je Silvestr, chápu, že je blbost chtít, aby bylo otevřeno do osmi večer, ale aby už ve tři měli padla? Po půlhodinové cestě Prahou za kusem žvance jsem našla až otevřenou Billu na Kulaťáku, kde ovšem byla celá Praha, a tak jsem poslepu sáhla po několika nějbližších náhodně vybraných potravinách a šla si probojovat cestu k pokladně. Na nádraží jsem dorazila akorát ve chvíli, kdy přijížděl courák do Kralup. Uznávám, že bylo mojí chybou, že jsem se nepodívala do tištěného jízdního řádu a spokojila jsem se s informacemi nádražního personálu, které jsem považovala za směroplatné, jak říkala Máňa. Přestože mě dva zaměstnanci odkývali, že můj spěšný vlak pojede, radši jsem se ještě ujistila u výpravčího, který zrovna vyšel. "Samozřejmě, jede, do šesti hodin jezdí všechno." pokýval hlavou a já nechala courák odjet. "Pardon, já se spletl, dneska už nepojede..." objevil se za mými zády asi za deset minut s omluvou a rozpačitým úsměvem, ve kterém jsem mu měla sto chutí nechat svoji pěst. A tak jsem se sice dalším zpožděným vlakem dostala do Kralup, ale poslední přípoj toho dne byl fuč. Romanticky pršelo, silnice laškovně namrzaly a já se v tom vášnivém počasí vydala na pěší desetikilometrovou cestu domů. Dorazila jsem před půlnocí promočená, namrzlá, utahaná, hladová a nas**ná. Do toho začalo sněžit, což mi mělo naznačit, že bych ráno měla vstát a uklidit ulici. Bylo mi to fuk. Zalezla jsem do postele s ohřívací beruškou, o půlnoci se jen převalila na druhý bok a ráno nechala všechny, ať si na sněhu klidně natlučou kokos.

Následující noc jsem utrpěla válečné zranění. Šla jsem spát vcelku, ale probudila jsem se se čtyřmi drápy dlouze otištěnými přes obličej. Asi jsem v noci mluvila ze spaní a něco jsem kočkám řekla. Od nosu až po bradu se mi táhnou krvavé rýhy, které přes rty neustále praskají a moc mi to sluší.

Nevyspala jsem se ani noc poslední. Čokl od sousedů měl obzvláště výživnou noc. Dokud měli dobrmana, tan bafnul jen ve chvílích, kdy to bylo potřeba. Potom ho vyměnili za cosi neidentifikovatelného a malého, a to nezavře tlamu jak je den dlouhý. Tentokrát začal štěkat a výt ve tři čtvrtě na dvě v noci a bez přestávky mu to vydrželo do páté hodinny ranní. Jak v tom mohou spát ti sousedé, to vážně nechápu.

Kašel a rýmu si léčím ještě dneska, vypadám jak Hannibal Lecter v masce a potácím se jako zombie. To nám ten nový rok pěkně začal. :-)

Zjevení kočky

2009-12-21T05:32:00.000-08:00

V neděli mrzlo až praštělo. Rtuť v teploměru se v pravé poledne a na sluníčku zarazila na patnácti pod nulou, potvora. Když jsem šla pro dřevo do kamen a upadlo mi polínko, bála jsem se pro něj ohnout, protože jsem byla zmrzlá tak, že bych se taky mohla zlomit. Jenže pak se to stalo. Vrátila jsem se do vytopené kuchyně, a když se mi odmlžily skla, vypadla mi z rukou celá hromada polen najednou. Na stropě bylo jasné zjevení kočky i se svatozáří okolo. Otáčela jsem hlavou jak sova, abych zjistila, která z mých koček vyrábí tak pěkný stín, ale nebyla tam ani jedna. Všechny chrněly o patro výš na radiátorech, ale kočičí zjevení v kuchyni bylo dál. Stála jsem tam s pohledem retardovaného jedince, s povislým koutkem úst a nevěřícně na to hleděla. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, nenašla jsem nic, co by takový stín mohlo vytvořit a začala jsem chápat pocity jedinců, kteří pomateně tvrdili, že se jim zjevil nějaký svatý. A tak jsem založila náboženství Kočky.

Musím tedy dodat, že po několika dalších minutách pátrání jsem nakonec přišla na to, co ten stín vyrobilo, ale to si nechám pro sebe. Náboženství musí mít nějaká tajemství, ne? :-)

Dovolená v pekle

2009-12-15T04:03:00.000-08:00

Svoje dvoutýdenní volno jsem chtěla strávit vánočními nákupy, pečením, válením se a neuspěchaným doděláním podzimních prací na zahradě a baráčku. Na nákup jsem vyrazila jen jednou a sháněla jsem už jen jedinou věc. Kus lana, který bych přehodila přes nejbližší větev.

Jako první mi obrovským smradem dala najevo jímka, že už se mnou nehodlá dál spolupracovat. To začalo ještě před dovolenou, tak jsem měla relativní čas z práce obvolat první kolečko lidí. Obecní úřad, který je správcem kanalizace a výběrčím stočného, mě odkázal na pana Krejčího. Pan Krejčí přijel, diagnostikoval závadu a předal mi papír s telefonním číslem. Pán, který telefon zvednul byl značně nevrlý a vynadal mi, že už jsem asi dvacátá, která mu volá, a že s naší kanalizací nemá společného nic, ale že už za nás zjistil, že musíme volat na Vodárny a kanalizace a dal mi číslo. Další pán na sděleném čísle byl milejší, nicméně mi dal další číslo. Paní na dalším čísle pracovala jen do tří hodin a odkázala mě na kolegy. Kolegové pracovali i po třetí odpoledne, ale měli jasný pokyn do naší obce nejezdit, pokud si je neobjedná osobně pan starosta. Pan starosta mě odkázal na pana Krejčího a kruh se uzavřel. Nakonec, po osobní intervenci v dešti, byl opravdu tak hodný, opraváře mi objednal a já zas můžu v klidu vyměšovat.

První den dovolené se mi rozbila pračka. Postup byl, tentokrát z mého mobilu, obdobný jako u jímky. První opravář byl nemocný, druhý uměl jen jinou značku, třetí uměl jen záruční opravy a ne pozáruční (asi je to velký rozdíl), pro čtvrtého jsem byla daleko a pátý mi nikdy nezdvihl telefon. Zavolala jsem na zelenou linku Indesitu, kde slibovali servis a milé zacházení. Telefon zdvihla divná paní s divným přízvukem, která se mě snažila přesvědčit, že si mám nejprve vyčistit filtr a tvářila se překvapeně, když jsem jí odpověděla, že typ mojí pračky žádný filtr nemá. Potom mi dávala telefon na servis, který ke mě odmítl přijet. Po delším rozhovoru typu tihle mě odmítli/ale to je autorizovaný servis/jenže ke mně odmítli zajet/ale to je autorizovaný servis/řekli, že nepřijedou, protože jsou daleko/tak to asi nejezdí, jestli jsou daleko/tak co mám dělat?/tohle je autorizovaný servis/a když nepřijedou?/tak to nevim, co máte dělat mi paní opravdu neporadila. Nicméně nakonec přijel jeden opravář. Dlouze zíral do útrob pračky, aby nakonec vyřknul diagnózu: „Je to rozbitý.“ Čímž se mi vysloveně ulevilo, protože jsem si celou dobu myslela, že ta pračka je úplně v pořádku. Místo opravy mi začal vehementně nabízet prodej jiné pračky, kterou mají na skladě, tak jsem ho vyexpedovala pryč a dál peru v ruce.

Během operace Pračka přestalo fungovat čerpadlo na vodu. Mlelo z posledního už dlouho, a tak jsem byla připravená a předem si zakoupila nové. Vybalila jsem ho z krabice a zjistila, že to, co pro mě znamená „přesně stejný rozměr“ pro prodavače znamená „plus mínus patnáct čísel“ a tak jsem stála před problémem, kde vzít chybějících pět centimetrů potrubí a naopak kam dát přebývajících patnáct na výšku. Naštěstí je plastové potrubí částečně flexibilní, a tak jsme ho tam s tátou nakonec „nějak narvali“. Čerpadlo vydrželo dva dny a rozbilo se. Jela jsem pro nové, protože čekat měsíc na záruční opravu bylo nemyslitelné. Volala jsem vodaře na předělání potrubí. Volno by měli až hluboce po vánocích. Nezbylo, než experimentovat, do čerpadla, trubek i okolního betonu trochu zamlátit kladivem, porochňat ho šroubovákem a zbavit ho (pro nás) přebytečných částí, aby se tvarem přiblížilo tomu původnímu a vešlo se lépe, než to první. Povedlo se a voda mi zatím teče.

Na oslavu tekoucí vody mi odešla rychlovarná konvice. Šikovný pán v Mechanice mi ji opravil na počkání a za malý peníz, ale netušil, že se za chvíli uvidíme znovu. Uvařila jsem si kafe a chtěla jsem začít pracovat na domácí pohodě výrobou vánočního cukroví. Odešel mi šlehač.

Pět minut jsem křičela do hrnce s bramborama, potom je i biologicky osolila a nakonec jsem do sebe obrátila půl lahve becherovky. Bylo mi ten den už všechno jedno. Dovolená byla u konce, neudělala jsem nic z plánovaného, provolala jsem několik set korun, projela nádrž benzínu a honba za opravářem praček byla stále neúspěšná. Ale bylo mi příjemně veselo. Koneckonců na co si stěžuju. Taky mi mohl ještě bouchnout kotel.

Rádio

2009-12-15T03:57:00.000-08:00

Moje autorádio nedokáže udržet navolenou stanici a během jízdy si samo přelaďuje, jak se mu zlíbí. Už jsem si zvykla, že na mě místo muziky různě chrčí nebo mi samo naservíruje něco, co bych si dobrovolně nepustila ani omylem. Vracela jsem se tuhle za hluboké noci a po chvilce přelaďování se z éteru ozval naprosto neznámý hlas i formát vysílání. Co jsem to naladila, ví čert, ale díky bohu jsem byla na silnici sama, protože jsem se řehtala tak, až jsem vybočovala z pruhu. Podle projevu tak trochu nezkušený moderátor měl hosta, kterým byl pravděpodobně člen některé z našich méně známých kapel. Chlapec přinesl vlastní muziku, takže následujících asi deset minut probíhalo takto:

dozněla vcelku dobrá muzika
Moderátor: „Takže... co to bylo za skupinu?“
Host: suverénně „To byla skupina Píča.“
zaražené ticho
M: „ehm... no... tak dobře, už jsme to řekli... tak pryč od toho, a z jakého to bylo alba?“
H: stejně suverénně „Z alba Píča.“
moderátor vydal neartikulovaný zvuk a nastalo chvíli ticho
M: Pustíme si tedy další věc.
Éterem se rozlehla hudba primitivní melodie i rytmu, jejíž celý text, který se několikrát zopakoval, byl doslovně následujícího znění:„Na rektorátě bylo nablito. Stačí to?“
M: pořád zaraženěji "...aha, skupina tím asi chtěla poukázat na současný stav našeho vysokého školství..."

Potom jsem vjela do Kralup, ztratila signál a stanici už nikdy víc nechytla. Je mi to moc líto.

20 years after

2009-11-18T04:09:00.000-08:00

Věčné a sílící nářky lidí, že v socialismu bylo líp mě přiměly znovu se podívat na Národní třídu. Byla jsem tam tehdy a budu tam i teď, říkala jsem si, protože takový názor rozhodně nesdílím. No jo, ano, tehdy jsme si to představovali maličko jinak, i já uznávám, že jsem mohli být o mnoho dál a kapánek jinde, že s tou svobodou neuměl skoro nikdo zacházet, že jsme to táhli od pangejtu k pangejtu, že jsme morálku vyměnili za sílu peněz, že to mnoho lidí odneslo a mnoho ještě odnášet bude a že než vymřou poslední lidé, kteří tu dobu zažili a která na nich zanechala nějaké stopy (tedy minimálně i generace moje), bude tady pořád nějaká deformace typu "chci věci zadarmo". Snad teprve naše děti a možná až vnuci se naučí s tím správně zacházet, nést odpovědnost sami za sebe a nesvádět osobní neúspěchy na systém. Prostě přes to všechno jsem ráda, že jsme alespoň tam, kde jsme.

A o to víc mě potěšilo, že jsem tam nebyla sama. Do centra se valily stovky lidí, snad jen ten chudák, který tam osamoceně mával tibetskou vlajkou, zůstával mírně nepochopen. Atmosféra byla jak před dvaceti lety. Aspoň na chvíli jsem zas zažila, že na sebe byli lidé milí, ohleduplní a nikdo nikoho neokradl.

Však ono to půjde :-)

Ekotaška a zlobankomat

2009-11-12T03:17:00.000-08:00

Byl to výborný nápad vyjít si v pondělí jako dáma s papírovou taštičkou. Cedilo už od večera, vzduch se dal ždímat a po ulicích teklo malé moře. Než jsem se dostala z Bubenče na Kulaťák, teklo mi snad i z uší, přestože jsem měla deštník. Ale ještě před Kulaťákem se mi zdálo, že mám levou ruku nějakou lehčí. Podívám se tedy dolů - a já v ruce držela už jen rozmáčená ucha. Kusy rozpuštěné taštičky se průběžně povalovaly nějakých sto metrů dozadu, mezi nimi se koupalo tričko na cvičení, loupáček k snídani, peneženka a olejovky pro kočky. Posbírala jsem, co se dalo a zahodila zbytek uchou, která se mi už v ruce také ztrácela. Musím uznat, že ta taška se rozpadla opravdu beze zbytku. Ekologická likvidace.

Druhou tašku jsem neměla, tak jsem s plnou kapající náručí dorazila do bankomatu na náměstí. Měla jsem v práci ten den zaplatit Gastroturky a ty peníze jsem potřebovala. Sotva za mnou zabouchly dveře, vyklopila jsem náruč na zem a začala hledat kartu, bankomat zhasnul a na displeji se objevil nápis Mimo provoz. "No to si snad děláte kozy!" vydechla jsem užasle do kamery nad ním a zůstala na něj konsternovaně civět. Cesta od vlaku až sem mě opravdu fyzicky i psychicky vyčerpala, v botách jsem měla vodu a chybějící taška mi docela komplikovala život. Bankomat začal být empatický. Zhasnul úplně a za chviličku se znoru restartovat a vypadal, že je ochotný pracovat. Třeba se mně ochrance zželelo nebo ho jen doplňovali, zauvažovala jsem a odvážně do něj strčila kartu. Netušila jsem, že to nebyl skutek milosrdenství, ale je to zákeřnej zlej hajzl, kterej se mě pokusil dovést k infarktu. Vyťukala jsem všechny kódy až po zadání částky a stiskla OK. V tu chvíli bankomat zdechnul. "Škrtla, prdla, omdlela", jak se zpívá v jedné dětské sloce, ale on ani to. Bez jakéhokoliv upozornění kompletně zhasnul a ležel tam jak hnijící zdechlina. Žádná hláška na displeji, žádný papírek s potvrzením spolknutí karty, prostě to zabalil a tradá. S mojí kartou v žaludku.

Myslela jsem, že to se mnou šlehne. Nad strojem byla samolepka s telefonním číslem, kam volat v případě sežrání karty. Už jsem sahala po telefonu, když jsem si uvědomila, že jsem někde uvnitř baráku a nevím jeho číslo. Kdyby se ptali, což asi budou, kde ten bankoš je, tak informace "kulaťák" jim možná stačit nebude. No jo, ale půjdu se ven podívat a mezitím ta karta třeba vyleze..., probíhaly mi hlavou všechny tragicé scénáře, a než jsem se rozhodla zavolat, uplynulo dobrých pět minut. Vyťukala jsem na displeji číslo a bankomat se zalekl. Probral se z komatu, chvíli smrtelně chroptěl, a potom se rozsvítil a na displeji mi začal přehrávat nějakou reklamu na stavební spoření či co. To mne sice nezajímalo, ale pravda, přinutilo mě to položit připravený hovor. Reklama dojela, bankomat znovu zhasnul. Potom už to netrvalo dlouho, znovu se oklepal, rozsvítil, na displeji se objevila hláška "transakce byla přerušena" a světe div se, vystrčil kartu ven. Okamžitě jsem se po ní vrhla a i když se potom ještě několikrát oklepal, změnil hlášení na displeji a nakonec vypadal jakože odjakživa normálně funguje, nenašla jsem odvahu jeho břitký humor vyzkoušet podruhé. Odčvachtala jsem do pobočky o dvě ulice dál, kde jsem sice chvíli zápasila s magnetickým proužkem u dveří, ale nakonec jsem se dostala dovnitř a ven jsem odešla s penězi.

Díky těmto akcím jsem nabrala víc než půlhodinové zdržení, během kterého kolegyně s Gastroturkami odešla na školení a už se ten den nevrátila.

Prasečí ... omrzlina. Po spálení.

2009-11-09T04:38:00.000-08:00

Přežila jsem atak prasečí chřipky. Skolila mě, potvora, během tři hodin, než jsem stačila z práce dojet domů. Večer už jsem se nedobelhala ani dolů do kuchyně pro čaj a poprvé zalitovala, že žiju sama. V tu chvíli by se hodil někdo, kdo by mi udělal právě ten čaj nebo aspoň zamknul barák... Ale to se naštěstí stává maximálně jednou za deset let, takže není potřeba to řešit.

V sobotu jsem seděla u počítače a zdálo se mi, že stojací lampa vedle mně nějak málo svítí. Nahnula jsem ji k sobě a můj mozek, oslabený zákeřnou chorobou, nenapadlo nic lepšího, než dát povel prstu, aby z té žárovky setřel prach. Prostředníček se mi málem připekl k té žárovce. Když jsem ho odervala a ukončila rituální indiánský tanec, začala jsem hledat něco, čím bych hořící prst zchladila. Mrazák! To je nejchladnější místo v celém domě. Neváhala jsem, otevřela dvířka a strčila tam celou ruku. Jakmile se z mrazáku přestalo kouřit, zjistila jsem, že nemůžu odejít. Prostředník držel pevně přilepený na plechové stěně.

Vybavily se mi scény z filmů, kdy přilepené jazyky na zábradlí odlepila až letlampa nebo něco teplého, ale já dosáhla jen na lahev olivového oleje, nůž na chleba a banán. Nic z toho se nedalo použít, tak jsem musela počkat, až se teploty prstu a mrazáku vyrovnají. Chudák prst. Nejdřív se spálil, hned potom omrznul, já se u mrazáku znovu nachladila a mrazák se dával dohromady celou noc. Jestli ona ta chřipka nebyla nakonec spíš ptačí... :-)

Papež

2009-09-29T04:10:00.000-07:00

Sáček

2009-09-29T03:30:00.000-07:00

Můj zánovní vysavač opět nezklamal. Bojuji s ním už od jara a občas mám pocit, že začínám mít převahu. Včera však nabral síly a skóre dorovnal. Zdálo se mi, že už špatně saje, a tak jsem otevřela jeho nerezový žaludek, abych zjistila to, co jsem tušila. Jeho dvacetilitrový sáček byl plný. Vzala jsem ho a odnesla k popelnici. Když jsem nadzdvihla víko, abych ho tam hodila, přepadla mě šetrná chvilka. Ten sáček stojí dvě stě padesát korun, proběhlo mi hlavou, a i když jsem měla v zásobě náhradní, najednou mi ho bylo líto jen tak vyhodit. Dívala jsem se na jeho kulatou díru a ta mi připadla dostatečně velká na to, aby se jí dal vysypat. Neváhala jsem dlouho, otočila ho hlavou dolů a začala s ním klepat. V popelnici zachrastilo a mně se zdálo, že to byl báječný nápad. Sáček opustilo něco sypkého materiálu a pak se otvor ucpal. Chvíli jsem váhala, zda jsem někdy nevysávala nějaký nebezpečný odpad, jako například kočičí poblijón nebo půlku ulovené myši, ale dospěla jsem k závěru, že ne. A tak jsem do díry statečně hrábla rukou. Zjistila jsem, že hlavní materiál, který vysávám, jsou moje vlasy. Bylo jich snad polovina pytle a připadala jsem si jako kouzelník, který z ruky vytahuje kilometr svázaných šátků, akorát, že já se nemohla dobrat konce provazu zamotaných vlasů. Konečně jsem vyrvala poslední chlup a uvolnila díru. Z pytlíku se začal sypat prach a Vanish na koberce. Nefunguje, ale hezky provoní byt. Z popelnice se začal zdvihat oblak prachu, ale mně se zdálo, že už ho musím mít za chvíli vysypaný, tak jsem nijak nepolevila ve svém úsilí. Na brýlích jsem měla centimetrový nános prachu, zanesené všechny dutiny, z popelnice se mohutně hulilo, ale sáček pořád nebyl prázdný. „Nalejte tam vodu! Strčte tam hadici, jinak to neuhasíte, rychle!“ ozval se za mnou vyděšený hlas postaršího souseda připraveného k akci. Musela jsem potupně přiznat, že popelnice opravdu nehoří, ale že se jen snažím ušetřit na sáčku do vysavače. Nasadil nevěřícný výraz a za nesrozumitelného mumlání odcházel pryč. Než se otočil nadobro, stačila jsem z jeho rtů zřetelně odečíst slovo „blbá“.

Po sundání svých svářečských brýlí jsem sice vypadala jako panda, všechno oblečení muselo jít do pračky a já pod sprchu, bylo nutné vydesinfikovat oči a další sliznice, umýt zuby, vlasy, brýle, okna, zamést dvorek, polovinu silnice a namazat panty u branky.

Avšak zachránila jsem sáček.

Zloděj

2009-09-29T03:29:00.001-07:00

Je mi jasné, že vytáhnout na pokladní tisícikorunu v sedm ráno se rovná skoro úspěšnému pokusu o sebevraždu. Ale že totéž se bude odehrávat ve čtyři odpoledne v kolosu zvaném Palladium, mi vyrazilo dech. Potřebovala jsem koupit jen pár paštiček pro kočky a moje útrata nepřesáhla stokorunu, ale menší bankovku jsem zkrátka neměla.

„Nemám,“ sdělila mi naštvaně pokladní, sbalila tisícovku a rozhodila ruce. „No nemám!“ zvýšila hlas, jako kdybych byla hluchá nebo nechápavá. Já to chápala, že nemá, ale co já s tím tak mohla dělat? Rozhodila jsem ruce jako ona. „No tak holt musíte počkat“ ušklíbnula se, zabouchla kasu a vrátila mi jen pár drobných do sta. Něco mi říkalo, že na ty drobné nemám sahat a já udělala dobře, že jsem ten hlas poslechla. Stála jsem tam jako na hanbě, než kolem mne prošlo dalších pár zákazníků a kasa se trochu naplnila drobnými. Potom se pokladní otočila ke mně a s výkřikem „šest set, sedm set, osm set a devět set“ přede mě bleskem vysázela dvě bankovky a hrst drobných. Říkám už po sté, neumím počítat. Klidně odsouhlasím, že jedna a jedna je jedenáct a jakýmkoliv obchodním transakcím jen slepě věřím. Ale tohle uhodilo do očí i mne. „Tohle přece není devět stovek“ obrátila jsem se na pokladní. Ta se se mnou evidentně odmítala bavit. Začala jsem kontrolovat, jestli nějaké peníze nezapadly mezi igelitky, letáky a firemní časopis, na kterých bylo všechno pohozeno, ale nikde nic. „Tak vám to vzal ten pán za vámi“ skoro se mi vysmála do obličeje. A mně v tu chvíli došly nervy. Začala jsem na tu paní ječet, že nám nemá míchat nákupy ani peníze dohromady a vůbec nemá zavírat pokladnu, když nemá se zákazníkem ukončenou transakci a že chci zpátky těch chybějících dvě stě čtyřicet korun. Personál prodejny zaznamenal téměř okamžitě, že se něco děje a přispěchal na pomoc. Pokladní se skoro plačtivě bránila, cože to dneska chodí nakupovat za lidi, když to nemá drobné a ona chudák se v tom pak nedokáže vyznat a přiznala, že zkrátka neví, kolik mi měla vrátit a kolik vrátila doopravdy. Vedoucí prodejny celkem bez emocí konstatovala, že je potřeba přepočítat tržbu a zavřela pokladnu. „Zůstaňte tady a nešahejte na to!“ houknula na mě jako na psa pokladní, když odcházela. Za mě se postavil černý šerif s rukama v bok a hlídal mě. Celá vedlejší fronta si nás důkladně prohlížela a přemýšlela, proč jsem byla zadržena. Za pár minut se vrátila vedoucí a pozvala mě, abych byla přepočítání tržby přítomna. Vykročila jsem za ní a se mnou zároveň vykročil i pán z ochranky. To byste koukali, jak lidi koukali. „Je to jasný“, neslo se šeptajícím davem, „něco ukradla“. „Podívej, už ji vedou“ ukazovala na mě prstem starší paní a dávala mě svému vnoučkovi za odstrašující případ.

K mému velkému překvapení dopadla inventura pokladny v můj prospěch a všechny peníze mi i s patřičnou omluvou od obou dam byly vráceny. Když jsem míjela frontu k pokladně, nasadila jsem zářivý úsměv, mávala dozadu ke kanceláři a doufala, že moje image zloděje drogérie tak bude zažehnána. Ale nevím. Když jsem se u schodů otočila, zřetelně jsem viděla, jak je celá fronta povážlivě nakloněná dopředu, div, že nepřepadli, krky měli jako žirafa a oči jako šnek. No co, konečně jsem slavná.

Nechci slevu zadarmo

2009-09-22T04:11:00.000-07:00

Jsme tu všichni dospělí lidé, tak si řekněme věci tak, jak jsou. Sehnat prádlo na moje proporce je věc zapeklitá. Buď je funkční, ale hnusné, nebo je hezké, ale nefunkční, případně nehezké, nefunkční, ale levné nebo popřípadě hnusné, nefunkční a ještě drahé. A tak jsem si zvykla, že pokud se mi podaří sehnat něco použitelného, stojí mě jeden kousek mezi dvěma až třemi tisíci korun. Proto jsem neodolala reklamě, že v jednom nejmenovaném butiku zaměřeném na prádlo a moje velikosti, mají padesátiprocentní slevu.

Vyřkla jsem svoje číslo a písmeno, a než jsem stačila specifikovat alespoň barvu a střih, paní prodavačka potřásla hlavou, zašla dozadu a přinesla jeden kus čehosi černého. "Zkuste si to a pak uvidíme", poslala mě do kabinky. No co, asi je to nějaká zkušební řekla jsem si a vyzkoušela. Velikost vypadala dobře a paní prodavačka už začala vypisovat paragon. "No ale já bych chtěla nějakou jinou..." začala jsem sabotovat její počínání. "Jakou jinou?" zeptala se vyjeveně a na slovo "jakou" dala patřičný důraz. Znejistěla jsem. "Mně se třeba líbí značka Eprise..., tak jestli třeba od ní něco nemáte..." kuňkla jsem a z vyjeveného pohledu paní za pultem jsem měla pocit, jako kdybych požadovala třeba Marťana na víně. Nicméně paní opět potřásla hlavou ze strany na stranu (i když tentokrát tedy o mnoho zřetelněji), zašla dozadu a vyšla s několika jinými podprsenkami. Sláva, konečně něco k světu a jedna mě nadchla hned na první pohled. Neměla na sobě sice žádnou cenovku, ale co, bude to podobná cenová relace, jako moje ostatní a padesát procent je padesát procent.

"Na tuhle se ale sleva nevztahuje" oznámila mi paní hned poté, co osobně zkontrolovala, zda mi padne a já nadšeně přikyvovala, že ji chci. No dobrá, tak bude bez slevy, i tak je nádherná a já ji chci a potřebuju, řekla jsem si a rozšafně jsem vyndala fungl novou platební kartu s orlem. (Mám kartu s hrochem a další se zebrou. Zebru mi v bance vzali a rozstříhali, a dali mi místo ní prý lepší, embosku s orlem. Kdybych bývala věděla, že to bude znamenat, že ty peníze z účtu poletí takovou rychlostí, nechala bych si zebru.) Paní mezitím nabouchala do pokladny několik čísel a vyřkla vražednou cifru. Pět tisíc sedm set třicet korun a sáhla po kartě. V tu chvíli jsem se snažila nedat najevo, že jsem asi na dvě sekundy ztratila vědomí a jakmile jsem ho nabrala, tak jsem zápasila sama se sebou, zda kartu, jejíž druhý konec už třímala mohutná dáma v ruce, pustit nebo ji vyrvat zpátky a zcela nediplomaticky utéct z obchodu jak lupič z banky. Nakonec jsem se rozhodla zachovat jako dáma, z křečovitě sevřených sanic vydolovat nevzrušený úsměv typu "takový pakatel vydávám denně" a násilím rozevřela prsty svírající platební kartu. Pak už jsem jen hypnotizovala terminál a modlila se, aby se náhle rozbil a platba neproběhla. Ale bohužel se nic nestalo a já si odnášela domů nejdražší krabičku v mém životě.

Kamarádka mi potom napsala: "Nezoufej. Nandej podprdu, vystrč kozy a stoupni si kdekoli u silnice. Za půl dne to máš zpátky." Obávám se, že vzhledem k zůstatku mého konta mi asi opravdu nic jiného nezbude... Odcházím tedy hladovět a kdybych zemřela, nenechávejte tu podprsenku zpopelnit se mnou...

Voda

2009-09-08T02:04:00.000-07:00

Od neděle mi neteče voda, přátelé. Vyschla mi studna. Na zahradě mám v zemi metr dlouhou, třicet centimetrů hlubokou prasklinu, kterou jsem doposud viděla jen v poušti Nazca. Subtropy, pravda, miluju, ale v tom případě bych prosila zařídit ještě to moře. Já myslím, že třeba Kladno by se mohlo obětovat... :-)

Každopádně se teď domluvte a udělejte pořadník, kdy se můžu přijít ke komu vykoupat a udělat si kafe.

Šťastná to žena.

2009-09-08T01:49:00.000-07:00

Dostala jsem vynadáno, že sem nedávám odkazy na server, kam teď po smrti Ženy-in pravidelně píšu. Tak to napravuji. Nedám sem všechno, protože je toho poměrně dost, ale namátkou něco vyberu. A vy tam choďte a čtěte, protože ostatní holky píšou taky skvěle.
http://www.stastnezeny.cz/index.asp?menu=3&record=18722
http://www.stastnezeny.cz/index.asp?menu=605&record=18400
http://www.stastnezeny.cz/index.asp?menu=602&record=18681
http://www.stastnezeny.cz/index.asp?menu=602&record=18596
http://www.stastnezeny.cz/index.asp?menu=602&record=18377

A tak dál. Hledej, šmudlo :-)

Fotobudka

2009-09-08T00:38:00.000-07:00

Kamarádky mi nedávno připomněly příběh, který se mi stal na začátku prázdnin, ale nějak jsem ho sem zapomněla napsat.

Na jedné prodejně kupónů MHD viselo oznámení, že předplatní kupóny nebudou od dalšího čtvrtletí v tištěné formě a celá Praha už bude fungovat jenom na Opencard. Při pohledu na datum mne zamrazilo, protože vydání karty trvá třicet dnů a pokud jsem nechtěla od prvního chodit do práce pěšky, měla jsem poslední den na podání žádosti. Formulář jsem si stáhla z netu, ale potřebovala jsem někde sehnat fotku. Zaběhla jsem tedy do jedné z fotobudek, které jsou ve vestibulu metra, což mi způsobilo další duševní újmu.

Bouda budka nabízí čtyři fotící pokusy, ze kterých si pak člověk vybere tu nejzdařilejší fotku. První problém byl dostat hlavu doprostřed rámečku. Otáčecí stolička byla rozbitá a nešla zasunout. Musela jsem si skoro lehnout, sesunout se po zádech, ale nechat hlavu ve vzpřímené poloze. A protože je budka malá, bylo třeba při tom sesunování poměrně roztáhnout nohy. Bohužel jsem měla docela krátkou sukni a závěs na dveřích byl rozbitý také, takže polovina metra zírala, co to tam provádím za orgie. Když se mi konečně podařilo mít hlavu uprostřed fotky, vyplýtvala jsem poslední pokus a nebyl čas si ještě hrát s nějakým příjemným výrazem. Nakonec na mě nevypadly čtyři malé fotky, ale jedna velká plachta, kde byly všechny plus velká bonusová, abych všechno viděla v dostatečně velkém rozlišení. Zírala jsem na uřícenou rudou hlavu s vražedným výrazem štvance, kterému po nose stéká obrovská kapka potu. Měla jsem jen kulaté nůžky na nehty a těmi jsem se to odpižlat neodvážila, tak jsem u okénka v Jungmannce musela se žádostí "přiložte fotografii" přiložit celý ten arch s poznámkou Odstřihněte si. Koukali na mě fakt blbě.

Ale celá ta akce byla samozřejmě naprd. Papírové kupóny se vyrábí vesele dál :-)

Starej Majkl žije dál

2009-08-31T03:09:00.000-07:00

Na internetu běží video, kde je vidět údajně Michael Jackson, jak několik dnů po svojí smrti vystupuje z nějaké dodávky. Ne, že by mě to netěšilo, kdyby ten kluk ještě nějaký čas používal svoje hlasivky, ale jsem si jistá, že je po něm.

Lékař, který je v tu chvíli u něj, mu nedá základní první pomoc (dýchání a masáž srdce), místo toho volá sanitku, a nedokáže jim říct, kam mají přijet. Za ta léta si totiž nedokázal zapamatovat adresu. Než se konečně dohodnou, je několik dlouhých minut pryč. Pak tedy dorazí sanitka. Co se děje po příjezdu vevnitř ví čert, ale z jejího odjezdu už existuje video. Havaj, pohoda jazz, co by se honili, vždyť ten člověk jen nedýchá a je bez tepu, lážo plážo naloží nosítka, prohodí pár slov, rozdají několik autogramů a v klidu odjedou. Žádný shon, stres škodí zdraví.

Tohle by nemohl přežít nikdo, ani kdyby měl jen žlučníkový záchvat...

Mezizubní kartáček

2009-08-31T02:49:00.000-07:00

Poněvadž návštěva zubní ordinace je pro mě hned druhým nejhorším hororem na světě, snažím se svoje zuby udržovat pokud možno v dobré kondici, abych tam nemusela chodit. Používám elektrický i manuální kartáček, nit i ústní vodu a dlouhou dobu jsem pokukovala i po mezizubních kartáčkách. Jenže jsem měla obavy, že tohle prostě mezi zubiska nemůžu narvat. Až jsem se rozhodla a koupila si sadu těch nejtenčích, které se vyrábějí. A měla jsem pravdu.

Mezi stoličkama to šlo bez větších potíží. Jakmile jsem se však dostala k předním zubům,nastal zásek. To by v tom byl čert, abych to tam nedostala, řekla jsem si a násilím tu štětku cpala mezi dvojku a trojku nahoře. Jakmile byl tam, měla jsem pocit vítězství. Ten mě rychle přešel ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nejde ven. Rvala jsem ho ven jak zběsilá, a nic. Ani se nehnul. Z pusy mi čouhalo deset centimetrů bílozeleného čehosi a bylo to vážně nepraktické. Muselo to pryč. Tak jsem ho vzala obouruč. Při té akci jsem mu utrhla držátko, ale kartáček držel dál. Mezi zuby mi trčel drát, se kterým nešlo hnout. Musela jsem nakonec vzít kleště kombinačky a modlit se, aby nešel i se zubama. Nakonec jsem ho dostala bez větší újmy chrupu, ale při té akci zcela přišel o svoje štětiny a přede mnou ležel jen krvavý, zcela opelichaný, takřka holý zohýbaný drátek.

A pak že je čištění zubů zdravé.

Happy birthday

2009-08-24T04:15:00.000-07:00

Kočičky slavily narozeniny. Vlastně jen jedna. Mafinka nevím, kdy se narodila, proto jsem jí to určila na stejný den a tak slaví stanoveniny. Ale dort měly obě. Pochutnala jsem si na něm hlavně já, šelmy o něj nějak nestály, tak aspoň večer dostaly krevetu a tu snědly i s očíčkama.

Netušila jsem, že se ve mně skrývají tak velké umělecké vlohy, jestli přijdu o práci, začnu se živit výrobou dortů :-)

Led Zeppelin

2009-08-03T01:37:00.000-07:00

Původně jsem chtěla napsat o bezva víkendu, který mi zpříjemnil soused svojí další technoparty. Od deseti dopoledne mi drnčela i játra, neslyšela jsem ani vlastní mobil a do toho všeho si pozval Hanku Mašlíkovou, která obšťastňovala celou vesnici svým duchaprostým projevem a způsobila mi duševní újmu. Ale událost, která se stala na konci víkendu zastínila celou šou.

Ten samý soused si pořídil vzducholoď. Nafukovacího reklamního zepelína, který se od pátku vznášel nad okolím a ve vesnici to rázem vypadalo jako v lunaparku. V duchu jsem přemýšlela, že bych uplatila nějakého ptáka, aby tu ohavnou věc probodnul zobákem. Ale nebylo třeba. V neděli večer se přiblížila bouřka na dosah ruky a blesky křižovaly oblohu. "Prozvoň mě, až to bude hořet, na to se přijdu moc ráda podívat" zavolala jsem na sousedku a kývla hlavou k létajícímu lejnu. "Myslíš, že do toho praští?" nedůvěřivě odpověděla. "Je to nejvýš a na kovovým lanu. Já myslím, že si o to koleduje," nestačila jsem ani doříct větu, když oblohou projel záblesk a vzducholoď šla ke dnu jak torpédovaná ponoroka.

Pokud si soused bude pořizovat novou, budu mu muset doporučit vodík. Je levnější, než helium a rozhodně s ním při další bouřce bude větší sranda :-))

Vienna calling

2009-07-29T05:31:00.000-07:00

Vydala jsem se vyvenčit mámu, tentokrát jen za roh, do Vídně. Na parkovišti mě přivítal nápis Für Kunden a já si tam připadala vítaná. Obzvlášť, když nás následně nějaká domorodkyně hned poté poslala směrem k objektu s nepřehlédnutelným nápisem Kunden-Garage. Zajímavá řeč, ta němčina.

V Praze bylo třicet šest stupňů a ve Vídni ještě asi o pět víc. Na courání po městě ideální počasí. Naštěstí jsme nikam nespěchaly a tak jsme se upekly pomalu. Prošly jsme město, obě dvě usnuly v Štěpánském dómu, až si nás fotili turisti, daly si sacher se šlehačkou a pomalu směřovaly zpátky na parkoviště. Potom jsem s výkřikem „to vypadá jako starý dobrý Plus“ zatáhla mámu do samoobsluhy firemních barev, které u nás už bohužel nejsou, abychom nakoupily domů nějaké pozornosti z cest. Původně jsem chtěla vzít jen nějakou čokošku, která se u nás neprodává, ale bohužel jsem dřív prošla kolem regálu s kočičím jídlem. S odůvodněním, že i těm němým duším musím přivézt nějaké odškodné, jsem vlekla domů tašku konzerv, které byly o sto procent kvalitnější a skoro o polovinu levnější, než u nás a já neměla srdce to těm ubohým tvorům odříct. Čokolády jsem vzala taky, ale v tom vedru jsem dovezla jen jejich tekuté stádium, jako dárek nepoužitelné. K večeru jsem dostala šílený nápad. Když už jsme v Prateru, nelze nejít na kolotoč. Protože mám ráda různé odstředivé věci, nejlépe hlavou dolů, vybrala jsem si jednu atrakci podobného ražení. Ovšem to, co jezdí na Matějskou je oproti tomuto jen hodně slabý čajíček. Nevím, jestli to bylo jen tou atrakcí nebo se přidala kombinace úžehu, únavy a spálené kůže, ale vyšla jsem z ní a už jen hledala křoví, kam vrátit dnešní oběd. A tak jsem nakonec i pod uvítací značkou na parkovišti nechala na hromádce odpověď, co si o tom myslím. Byl to podařený výlet.

Mimochodem, zjistila jsem, že v EU je nová dopravní značka. K nám se ale nemůže nikdy dostat. Tady nikdo jako ďábel nemaká... zvlášť na silnici :-D

Ježíš a ...

2009-07-17T04:23:00.000-07:00

Vloni mi napsal e-mail Ježíš Kristus. Nechtěl nic podstatného, jen mě lákal do svých řad a já si říkala, kdopak mi napíše příště. Čekala jsem dlouho. A kůň přišel!

Letos mi napsala nějaká K... ale radši jsem to nečetla. Kdoví, kam by mě lákala ona :-D

Víza

2009-07-14T00:26:00.000-07:00

Děkuji kanadské vládě za zkažení své dovolené.

(Chtěla jsem k tomu připsat ještě něco peprnějšího, ale nemám sil. Doufám aspoň, že z toho budete mít všichni čtrnáctidenní zácpu.)

Nejlepší smrt na světě

2009-07-10T02:28:00.000-07:00

V dnešním tisku proběhla zpráva, že kdesi v Americe se nějaký dělník utopil v nádrži s čokoládou. Internetový národ se prakticky okamžitě rozdělil na dvě skupiny. Ženy se rozplývaly nadšením nad čokoládou, zatímco muži svorně tvrdili, že lepší by bylo utopit se v nádrži s pivem.

Přidávám se k prvnímu táboru, protože moje touha po čokoládě je smrtící. Akorát škoda, že si to ten chlapec neužil, protože dřív, než se napil, ho majznula do hlavy nějaká míchací lopata a bylo po něm. Ale co, třeba by taky radši to pivo.

Nikde se ale neuvádělo, co s tou čokoládou potom udělali. A já vždycky měla pocit, že ty americké výrobky chutnají nějak divně...

Přál si někdo platit?

2009-07-10T02:27:00.000-07:00

I zloděj má právo na svoji kořist, vzkázal nám všem ministr Kocáb, když nejenom, že začal vyjednávat se squattery, ale zajistil jim i nové bydlení. Přece bychom je chudáky nechtěli diskriminovat. Kdyby mě teď slyšel nějaký z nich, praštil by mě jistě dlažkou do hlavy a vykřikoval u toho cosi o svých právech na alternativní způsob života. Ja ja. Tak si to právo uplatňujte na svém pozemku, ve vlastním domě a používejte u toho vlastnoručně získané energie. Pokud se někdo bez dovolení nastěhuje do objektu, který mu nepatří a neplatí za nájem, za elektřinu či další služby, není to nic jiného, než krádež.

Náš pan ministr je ale velice hodný a uznal jejich právo bydlet zadarmo, když se jim nechce platit. Tak to má být. A protože by se nemělo zapomínat i na ostatní lidi, měla by Prahou jezdit alespoň jedna tramvaj, která bude vozit ty, kteří nechtějí platit jízdné, měla by existovat samoobsluha, ve které by se neplatilo za nákup, samozřejmostí by měla být rozvodná síť elektrického napětí zdarma, stejně tak dodávky plynu a rozumná by byla i nějaká čerpací stanice s gratis benzínem. Potom to bude všechno v pořádku.

Nebo si snad přál někdo platit?

Jedenácté přikázání: dělníka nezabiješ. Sakra, vážně! Tak polož tu lopatu!

2009-07-10T02:26:00.000-07:00

Se všemi známými, kteří staví nebo rekonstruují své domy a byty jsme se shodli na tom, že dělník do domu znamená opravdu hůl do ruky (i když elektrický obušek by byl ještě lepší) a častokrát by bylo milosrdnější být přímým účastníkem nějaké živelné katastrofy, než vydržet jejich návštěvu o hodinu déle. A to všechno za předpokladu, že se vůbec podaří nějakého sehnat. Ačkoliv manuálně pracujících je mnoho, jen několik málo je těch, kteří jsou ochotni si peníze vydělat prací a takoví, kteří tu práci odvedou dobře a bez zbytečných řečí, skoro neexistují. Zkrátka, manuál k návštěvě dělníka jakéhokoliv druhu by měl znít zhruba takto: zjistit si o té práci co nejvíc (nejlépe vystudovat stavební fakultu), aby šla vyvrátit všechna „tohle nejde“ a „to se přece takhle dělá“, potom se nad dělníka postavit s bičem a celou dobu ho honit do práce, hlídat a kontrolovat, aby práci neodfláknul a k tomu nenadělal jiné škody.

A tak jsem si říkala, že nebudu tak blbá jako onehdy, kdy onen dělník stál nade mnou, navigoval mne co a jak mám udělat a nakonec řekl „tak jsem tady byl čtyřicet minut, dejte mi pět stovek a já půjdu“. Doklad mi samozřejmě nedal, ta věc druhý den znovu nefungovala a na reklamaci jsem ho už domů nikdy nedostala. Když jsem teď potřebovala zbourat přístavek u domu, zjistila jsem si předem, kolik času to bude obnášet, kolik stojí hodina pomocných demoličních prací, jak se sundavá dvoutunový betonový monolit, který sloužil jako střecha i kolik stojí přistavení kontejneru na suť, tuna odpadu na skládce i diamantový řezací kotouč. Přesto mi to nebylo nic platné. I když jsem dokázala vyargumentovat, že reálná výsledná cena je se vším všudy je kolem deseti tisíc a byla jsem ochotna ustoupit na patnáct, všichni se mi vysmáli do obličeje, že pod třicet nejsou ochotni ani vstát z postele. „Že já blbec se učila!“ vřískala jsem na celé kolo a myslela jsem, že mě trefí. Běžný člověk na to dělá dva měsíce, proč zrovna nevzdělaný manuál, který funguje na povely nádech-výdech, by si to měl vydělat za dva dny? Jenže nebylo zbytí. Kdyby nahoře netrčela ta betonová střecha, namasírovala bych si svaly a po večerech to rozebrala sama, ale místo toho jsem obvolala snad padesát firem, firmiček, soukromníků, melouchářů, abych nakonec nastolenou cenu s vypětím všech sil srazila asi o tisíc pět set korun, a to ještě bez dokladu.

Jediné pozitivum na tom všem bylo, že na rozdíl od toho zbytku obvolaných, kteří i přes tu obrovskou sumu byli milostivě ochotni přijít až někdy na konci léta, a to ještě jen za předpokladu, že bude pěkné počasí, budou v dobré náladě a Mrs. Sexy mozek neporodí klon byli tihle ochotní přijít a začít hned druhý den. Zatímco negativum bylo, že jsem neměla čas takhle narychlo s nimi být a hlídat je. Po příchodu domů jsem zjišťovala, že práce postupují velice šnečím tempem a neměla jsem ani na koho řvát, protože manuální lid byl už dávno někde u piva. Den za dnem v okolí domu přibývalo více a více odpadků a nabyla jsem dojmu, že slovo popelnice zřejmě v životě neslyšeli a ta divná kulatá nádoba s víkem, co stojí hned za brankou je pro ně asi trezor. Po zemi se válely obaly od různých potravin, zbytky jídel, sešlapané konzervy, zátky od piva a použité papírové kapesníky. Potom jsem zjistila, že mám polámané a pošlapané kytky. Což o to, o ty, co byly v těsné blízkosti stavby, jsem počítala, že zřejmě přijdu. Proč jsem měla zašlapané kytky na záhonku o pět metrů dál, to už mi bylo záhadou, ale budiž. Třeba jim tam něco odlétlo a těžko můžu očekávat, že tito duševní giganti dokážou vyhodnotit, že můžou šlápnout vedle květiny a ne na ni. Ale proč jsem měla olámané kytky v květináčích na okně z kuchyně a chudák bromélie téměř zhynula pod kusem cihly, to nepochopím dodnes. Další den jsem přišla domů a v okolí domu, kromě dalšího nánosu odpadků, přibyl zápach. Páchlo to tam jako v průjezdu u nádraží a nebylo před tím úniku. Všechno mi začalo být jasné, když jsem na omítce domu objevila dvě velké, mokré skvrny. Mohl mě vzít čert. Vytočila jsem číslo na vedoucího oněch pracantů, kvičela na něj jako postřelená srna a jala se mu vysvětlit, co je to záchod včetně toho, že ho najdou na dvorku, volně a zdarma.

Dělníci po týdnu bourání dokončili, vyfasovali své těžce vydřené peníze a odešli. Sotva jsem si oddechla, že je mám z krku, začala jsem s úklidem. Odnosila jsem do popelnice horu odpadků a začala přemísťovat cihly, traverzy a další věci, které po demolici zbyly a překážely při běžném pohybu. Pod hromadou trámů se tyčila hromada větviček z túje. Čerstvých větviček. Ale z mých stromků nebyly, ty jsem všechny obešla a byly v pořádku. Přemýšlela jsem, kde se tam ty větve vzaly, začala je odklízet pryč a když jsem nadzdvihla poslední, krčila se pod ním hromádka ... no ano, je to tak, koukalo na mě jedno hnědé točené smrduté. Vrátila jsem na to ty větve i trámy a kusy betonu a odmítla na to sáhnout i v rukavicích. Snad se to do zimy rozloží...

„Tak co zedníci?“ volala mi potom kamarádka. „Normálka,“ odpověděla jsem, „ochcali mi barák, nasrali vedle schodů, zničili kytky, vzali třicítku a odešli.“ „Takže klasika, nic výjimečnýho se nestalo“ spokojeně se zazubila a zavěsila. A pak se mi někdo diví, proč si skoro všechno dělám sama...

Už jsme se na tom všichni shodli. Jaképak školy. V příštím životě chceme být zedníkem!

Letná 1996

2009-06-30T03:06:00.000-07:00

Jelikož jsou toho plné noviny, internet, televize a rádio, tak jsem o Jacksonovi ani psát nechtěla. Ale stejně jsem pak doma vyhrabala fotky, které jsem pořídila v létě roku devadesát šest. To proběhl jeho koncert na pražské Letné a ještě před ním mi zazvonil mobil a někdo mě pozval na natáčení dokumentu. Dneska si už nevzpomenu kdo to byl a jak kápli zrovna na moji osobu, ale ze zvědavosti jsem kývla a potom strávila jeden moc zajímavý den. Nás "komparzistů" tam bylo patnáct a ani jeden jsme nebyli žádný skalní fanoušek. Nejspíš proto jsme tam nakonec byli, protože štáb měl aspoň jistotu, že se tam žádná bláznivá fanynka nepomátne na rozumu a nepokazí natáčení. A my jsme tam právě na pokyn hráli ten kvílející omdlívající hysterický dav a děsně se u toho bavili. Nutno ale dodat, že ze začátku, kdy jsme ho poprvé viděli zblízka na vlastní oči, jsme tam všichni do jednoho stáli jako zcepenělí a řekla bych, že do toho kolapsu mnoha lidem zas tolik nechybělo. Alespoň pode mnou se ta kolena zahoupala pěkně. Oni nám totiž předem nikomu neřekli, že tam bude s námi. :-)

Tak jsem naskenovala aspoň tři fotky, pustila si u toho Thriller a doufám Majkle, že tě tam nahoře ještě někdy potkám. Páč seš sice magor, ale děsně milej.

A nakonec kdoví... že teď někde paříš se starým Elvisem?

Globální ochlazování

2009-06-24T05:46:00.000-07:00

"Například loni vyšlo na srpen. Konkrétně na šestnáctýho" napsala mi vesele kamarádka z Kanady na dotaz, kdy u nich bývá léto. To abych si zabukovala letenku na vhodný termín.

Ale než odletím, asi umrznu. Tady bylo léto 27. května, potom bylo 13. a 14. června a další letní den nás pravděpodobně čeká až za rok. Doma mám sotva šestnáct stupňů, do práce chodím v rukavicích a včera jsem potkala na zastávce jednoho pána, který si nesl lyže.

A já blbá nevěřila prezidentu Klausovi, že globální oteplování neexistuje. Musím uznat, že má chlapec pravdu. Stačí se podívat z okna. Jak říkal pan Buml: "Doba ledová je doba ledová"...

Jdi do p...Pauly!

2009-06-19T02:03:00.000-07:00

"Je to puding strakatý, jdi do Pauly taky ty" řvala na mě ještě v dobách analogového světla tlupa nesympatických dětí z televize. Když jsem potom viděla prodávat krabičku za skoro padesát Korun, chtělo se mi je poslat úplně jinam, než zrovna do Pauly. I když na pé to slovo taky začíná...

Včera jsem při procházce místním supermarketem zabrousila do mé oblíbené krabice s nápisem slevy a hle, strakaté pudingy zde byly k mání za poloviční slevu. Spočítala jsem si, že něco málo přes pět Korun za kelímek je rozumná cena a strčila jeden balíček do košíku, že ho večer s kočkama sníme. Jenže puding vypadá jako kravička jen to té doby, dokud leží vodorovně v chladicím boxu. Po transportu domů v igelitce je z něj nevzhledné promíchané cosi, co odpuzuje už od pohledu a vypadá to jako zbytky z kuchyně. Nezachránila to ani chuť. Nic výrazného, nic exkluzivního, kočky to dvakrát olízly a otráveně odešly pryč. Za tu slevovou cenu se to sníst dalo, ale za padesátikorunu se nedivím, že jim to v regálech hnije. Milá Paulo jdi se svým skrakatým do ... Pauly.

Sebevražedný atentátník

2009-06-12T05:11:00.000-07:00

Čekala jsem na Dejvické než přijede tramvaj a v nedalekém odpadkovém koši se přehraboval muž bezdomoveckého vzhledu i zápachu. A vylovil něčí odhozenou svačinu. Igeliťák s rohlíkem a kelímkem čehosi, co mohl být majonézový salát nebo pomazánka. Ovšem i přes relativní vzdálenost a tři a půl dioptrie bylo zřetelné, že obě potraviny jsou ve znatelném rozkladu a pozřít by je mohl jedině sebevrah. Panu bezdomovci to evidentně nevadilo a s obrovskou chutí se do toho pustil, až cákal kolem sebe. Potom přijela osmička.

Muž otřel rty do rukávu a nastoupil také. Po dvou zastávkách začalo být jasné, že mu salátek moc nesedl. Znatelně pobledl a začal vypadal nejistě. O zastávku dál mu na čele vyrazil pot a začal se divně kývat. U Delvity na Červeňáku si hlasitě říhnul a tramvají se rozlil ještě horší puch, než jaký do té doby vydával spontánně. Cestující se namačkali do přední části a vypadalo to, že se tramvaj převrátí na čumák. Kdybychom všichni nespěchali do práce, počkali bychom na další, ale takhle bylo vidět, jak si každý říká, že ty dvě zastávky to vydrží i se zatajeným dechem. Sotva se na zastávce Nádraží Veleslavín zavřely dveře, aby nikdo nemohl uniknout, sebevražedný atentátník vybouchnul. Nejprve se ozval důvěrný zvuk zdůli a než jsme všichni stačili propadnout panickému zděšení, ozvalo se téměř totéž i z horní části jeho těla doprovázené obrovskou vlnou tsunami, kterou vyslal na povrch jeho žaludek. Výbuch zasáhl zadní řady stojících lidí a zdemoloval veškerý interiér koncové části druhého vozu. Dav začal řvát a ječet a bylo evidentní, že je ochotný tramvaj vlastními silami přenést do další stanice, jen aby už tam byli a mohli vyjít ven.

Tramvaják asi nevěřil svým očím, když se na další zastávce rozhrnuly dveře ještě před zastavením a lidé se zběsile po hlavě cpali ven pomalu i okénkama a utíkali do svých kanceláří, co jim síly stačily. To je panečku pracovní morálka!

Jestli na konečné procházel vagóny, myslím, že on se už do práce asi nikdy nepožene.

Vysavač

2009-06-12T05:10:00.000-07:00

Mám úžasné kočky. Rozhodly se, že mi doma pomůžou s úklidem a když jsem byla v práci, zapnuly vysavač. Bohužel ho už nedokázaly vypnout a tak když jsem přišla domů, chudák vysavač byl rozžhavený doběla a hučel z posledních sil. Když jsem ho vypnula a vychladl, tak se sice vzpamatoval, ale od té doby to s ním stálo za nic. Vysával tak nějak špatně. No prostě jako kardiak před angioplastikou.

Když mi domů přišla nabídka z nedalekého elektra s akčními cenami vysavačů, moje nervy povolily a druhý den jsem už brouzdala po netu a vybírala si nový kousek do mojí domácnosti. Oko mi padlo na nerezového robotka, který umí vysávat i vodu a hlavně má objem dvacet litrů. Což je pro můj dům, kde se mi stále ještě sype omítka ze zdí, mour z komína, popel z kamen a bordel z bot i kočičích tlapek podstatná záležitost. Zapátrala jsem ještě, zda na něj nenajdu nějaké negativní recenze, ale nenašla jsem žádnou, a tak jsem zamávala platební kartou a těšila se, až ho přivezou.

Moje nadšení krátce vyprchalo, když jsem zjistila, že mi ho nedovezou, ale že ho odeslali poštou. Navíc ne do Prahy, ale do vidlákova. Což v praxi znamenalo vzít si den dovolené, protože pošta je o dvě vesnice dál a otevřeno má jen od deseti do jedné odpoledne a potom dovléct desetikilový balík velikosti menší automatické pračky o šest kilometrů dál. Přesto, než jsem vyčerpaná padla doma na podlahu, chtěla jsem ji před tím radostně vysát. A zjistila jsem, že vysavač má tři chybky, zato velice zásadní.

Pozitivní zpráva je, že opravdu saje jako ďábel. Než jsem se stačila vzpamatovat, vcucnul dvoje ponožky pohozené vedle pračky, kočkám pohltil plyšovou myš následovanou balonkem s rolničkou, serval stropní desku, vdechnul záclonu a v nehorázném řádění ho zastavil až kus vyrvané omítky, kterýžto mu neprošel trubicí.

Pak už následují jen negativa. Přívodní kabel je dlouhý jen metr a půl. Ještě, že jsem si nechala při rekonstrukci elektřiny udělat v každé místnosti několik zásuvek navíc. Do mezipatra ho ale nedostanu. Pravda je, že na šestimetrový kabel starého vysavače jsem také nadávala, protože jsem o něj pořád zakopávala, při luxování pořád překážel a zachytával se za každý výčnělek nebo roh. Ale tohle už je příliš. Druhým problémem je vysávací hubice. Na dlažbu nebo lino je dobrá, ale vysát koberec něčím, co vypadá jako oválná stěrka na okna, je nad lidské síly. A nakonec věc poslední. Fučí. Ten vysavač děsně fučí. Zezadu má díru velikosti menšího otvoru do komína, ze kterého fouká ven studený vzduch. Co vzduch, to je hurikán! Vlají mi záclony, nezatížené papíry vylétávají ven z oken a menší květiny se převrací i s podmiskami. Ten vzduch je ale opravdu ledový a když mi fouká na nohy, mám zánět ledvin dřív, než vyluxuju předsíň.

A tak doufám, že se brzo rozbije, abych si mohla jít vybrat jiný. Jenom už ne přes internet...

Delfín

2009-06-08T03:35:00.000-07:00

Ve čtvrtek před volbami jsem dostala do ruky leták Evropských demokratů. Přiznám se bez mučení, že politice rozumím jako koza petrželi. Naivně jsem si myslela, že když v domácnosti chybí peníze, musí všichni její členové začít nějak šetřit a neutrácet za zbytečnosti. Bez ohledu na to, kdo ten dluh způsobil. To samé platí i pro stát, jen ve větším měřítku. Místo toho mě ale naši politici přesvědčují o tom, že i když jsem v dluzích až po uši, vůbec nemusím přestat snídat kaviár. Naopak, proč bych si k němu ještě nepřidala krevetu! Takže si připadám jako mentálně retardovaný jedinec, který nakupuje stylem - "Jaké chcete auto?" - "Červené" a vybírám podobným způsobem. Toho, kdo podle mně škodí nejméně. Jejich leták mě ale docela zaujal a než jsem s ním doma zatopila, skoro celý jsem ho přečetla. Začala jsem nabírat dojmu, že by možná nemuseli být až tak špatní a že je pravděpodobně zařadím do své urnové loterie, než jsem narazila na zásadní informaci, která změnila můj pohled na věc.

Manželka lídra strany (to je hrozné slovo, to lídr, radši bych napsala vedoucí, ale to zase zní jako vedoucí samoobsluhy...) je delfín! Delfín! Nejprve se mi to docela líbilo, ale potom jsem se dočetla, že nežijí v moři, ale kdesi na pevnině a protože do parlamentu nekandiduje delfín, ale jeho (její) muž, ohodnotila jsem to jako týrání zvířat. A já nikdy nebudu volit někoho, kdo týrá zvířata. Tak jsem leták podpálila i v prázdných kamnech a zvolila jako každoročně modré ptáky. Modrá je dobrá a na ptáky jsme krátký. Jak praví legenda - "to my si dáme na zobák". :-)

Náčelnice biokmene

2009-06-08T02:51:00.000-07:00

Velikonoce, svátky léta, jsou už dávno za námi, a tak nás teď čekal příjemný podzimní víkend. Zazimovala jsem zahradu, vyryla jsem gladioly a jiřiny, aby přes léto nezmrzly, shrabala spadané listí a vyhodila na hnůj obsah všech květináčů, které za posledních čtrnáct dnů nepřetržitého deště shnily. Jediné, co ještě zbývalo, bylo pár jahod, které ještě shnít nestačily a ani je neozobali ptáci. Vzala jsem do ruky jednu velikou. Ha, biojahoda roztáhla jsem úsměv a otevřela pusu. Jak jsem se blížila k obličeji všimla jsem si, že je trochu od hlíny. No a co mávla jsem rukou, to je biošpína a strčila biojahodu do pusy. Nevšimla jsem si však, že v biohlíně se procházel biomravenec, který mě briskně kousnul do mého biortu, takže nejen, že jsem si na jahodě nepochutnala, zbytek dne jsem vypadala jako náčelnice kmene Hututů. Pak, že jsou biopotraviny zdraví neškodné.

Den nezávislosti

2009-06-01T04:54:00.000-07:00

Lidi, já dneska slavím jedenáct let od rozvodu! Těch šest set korun za kolek byly nejlépe investované peníze v mém životě. Doporučuju všem! Je to výborný zážitek a těch nových věcí, které se na sebe člověk dozví :-))

Těsně před soudem mi ex povídá "Já vím, proč se chceš rozvést! Protože rozvedená zní líp, než svobodná" ukřivděně zakvičel na moje pozdvihnuté obočí.
"Dávala bych si pozor na pusu, být tebou" odpověděla jsem mu "protože vdova zní totiž ještě líp, než rozvedená" zavrčela jsem mu do obličeje a znatelně zaskočený muž přestal dělat naschvály.

Večer s kočkama otevřeme šampáňo a připijeme nám všem na zdraví. Kromě toho jednoho... :-)

Černá díra

2009-06-01T02:32:00.001-07:00

Poslouchala jsem zrovna rádio, když tam jako zprávu dne hlásili, že podle nového objevu se naše galaxie skládá ze samých černých děr. Jsou zcela neviditelné, o velikosti snad jen několika mikrosetin milimetru, ale zato jsou všude kolem nás. To je zase objev! Vždyť to já už vím dávno! V těchto černých dírách se totiž celý život ztrácí moje věci. Občas se černá díra smiluje a věc zas vyvrhne ven, ale to se pak děje ve špatném čase a na úplně nevhodném místě.

Poprvé jsem si toho výrazněji všimnula, když mi zmizel pásek. Byla jsem v nějakém pubertálním věku, koupila jsem si ho v tržnici jako módní výstřelek a těšila se z něj celý jeden den. Večer jsem ho sundala, i s ostatním oblečením dala na židli... a ráno už tam nebyl. Prohledala jsem celý byt, křížově vyslechla všechny členy rodiny, ale po pásku ani stopa. Zkrátka zmizel. V den, kdy se znovu objevil, mi bylo dvacet tři let. Stěhovala jsem se do jiného bytu a při vyklízení sklepa jsme narazili na staré kotníkové lyžáky, které měla naposledy na nohou moje matka při svém lyžařském výcviku v sedmé třídě. Tak, jak je před pětadvaceti lety postavila do rohu sklepa, tam byly i doposud. Vycpané Rudým právem z roku 1980. A v levé botě, pod těmi novinami, se náhle zjevil můj pásek za sedmnáct Káčé z roku tisíc devětset osmdesát osm. JAK se tam dostal nikdo nechápeme dosud. I kdyby to byl něčí kanadský žertík, na vyklizení a znovuzarovnání sklepní kóje by nikomu jedna noc nestačila. Mezitím doma zmizelo jedno ze starých závaží stejně starých dvouramenných vah. Tentokrát prováděla mnohem tvrdší křížový výslech máma, které citelně chybělo při vaření. Závaží se také objevilo až po dlouhé době, tentokrát ve staré, na skříni uložené a zarovnané stavebnici Merkur.

Věcí, které černé díry pohltily, bylo nespočet. A nebylo to je u nás, podobné případy mi vyprávěli i ostatní lidé. Smutné na tom je to, že díry si pravidelně vybírají věci, které jsou pěkné nebo je člověk potřebuje. Nemohou sežrat kýčovitý hrníček s jelenem a znakem ROH, který obdržela máma na podnikovém vánočním večírku, starý svetr nebo pytel odpadků. Ony musí mizet brýle, lžičky, z každého páru jedna ponožka, kelímek čokolády, knížky, cédéčka, nejoblíbenější džíny s dírou na koleni, náušnice a díry bez mrknutí oka terorizují i ubohá zvířata, když jim klidně sežerou jediný kartáč na pročesávání srsti. Jednou se mi dokonce stalo, že si díra přivlastnila věc přímo před mýma očima. S kapelou jsme zrovna měli zvukovou zkoušku před koncertem. Na něčem jsme se dohadovali a já si pohazovala s trsátkem. Potom jsme ukončili debatu, já ho na závěr vyhodila o něco výš... a už nikdy nedopadlo. Všichni jsme na to zírali a snažili se uvěřit tomu, že jen odlétlo někam bokem, ale zároveň jsme všichni viděli, jak se zkrátka rozplynulo. Ztratilo. Nevrátilo se a už se nikdy víc nenašlo, ani když jsme prohledali pódium a po koncertě ho ještě i zametli. Nikdo s sebou nenosíme jen jedno, takže se nic tak hrozného nestalo, ale díra mi o své existenci přinesla fyzický důkaz na vlastní oči.

Takže pánové vědci, jste pěkně pozadu. Černé díry jsem objevila já už někdy v raných osmdesátých letech, takže kromě Nobelovy ceny za literaturu mi vlastně patří i ta udělovaná za fyziku. Uvidíme se ve Stockholmu.

Moje vejce pro Paroubka

2009-05-29T00:15:00.000-07:00

Analogová tma, která postihla naši ves, není vůbec k zahození. Občas je ale člověk trošku za tupouna, protože mu unikají aktuální informace. A tak jsem neměla tušení, že existuje akce s názvem Vejce pro Paroubka a to, že na něj na každé akci jedno přiletělo jsem považovala za projev dobrého vkusu házejícího. Ta stovka u Anděla plus rajče a brambora byla jen vygradováním všeho, žádné "nacistické napadání, projevy extremismu a násilí". Proboha proberte se, ohlédněte se za sebou a přijměte odpovědnost za to, co jste udělali nebo naopak nechali být. Lidem už prostě jen došla trpělivost. Buďte rádi, že se to neřešilo defenestrací nebo máčením ve Vltavě.

Pane Paroubku, i kdybych pominula všechno ostatní, s čím hrubě nesouhlasím, tak jen za prostý fakt, že jste položil vládu zrovna v době, kdy předsedala Radě Evropské unie a naprosto jste tak zdiskreditoval a zostudil celou zemi, po Vás házím své virtuální vejce také.

Vidlák (snad už naposledy)

2009-05-28T02:36:00.000-07:00

Pro všechny, kteří se na mne obrací se žádostí o knížku: Já ji nemám. Opravdu ji nemám. Můžete u mě provést i domovní prohlídku. Jediný výtisk, který se u mně doma nachází je ten politý od šampáňa, a i ten jsem si (ano, dokonce i já) musela zaplatit.
Cesta přes e-shop je asi opravdu tou nejjednodušší. Čekat, až se knížka objeví v tom kterém malém či větším knihkupectví je sice také dobrá možnost, ale řekla bych, že na dlouhé čekání. Vydavatelství nerozesílá automaticky výtisky do všech prodejen v zemi (uvažte sami, to by musel mít každý krámek větší sklady, než Národní knihovna) a pokud tam alespoň někdo nezajde a přímo si ji neobjedná - aby ji knihkupec nakoupil - potom byste se také dočkat nemuseli...

V pravé liště i přímo na stránkách vidláka najdete odkaz, zkuste to prosím rovnou tam. Jsou tam opravdu velice milí, vstřícní a ochotní. :-)

Guano girl

2009-05-22T04:44:00.000-07:00

"Máš novou voňavku?" ptala se ana vlakové zastávce asi patnáctiletá slečna jiné asi patnáctileté slečny. "Nó, ta je z toho... guána." odpověděla jí.

I když podle obrázku na lahvičce, kterou slečna vyndala, bylo jasné, že si slečna plete guano s guave, byla jsem upřímně vděčná za svoji mexickou chřipku a ucpaný nos. Co kdyby náhodou...

Chlap v montérkách

2009-05-20T05:37:00.000-07:00

Vždycky mám velkou radost, když mám záhonek před domem plný květin. O jedné ale už dlouho uvažuji, že ji vykopu i s kořenem. Před okny do koupelny pravidelně vyrůstá trs kosatců. Velkých kosatců. Modrých kosatců. Jenže ta modrá barva je přesně ten jemný odstín, jaký se používá na pracovní oděvy. Už tam rostou třetím rokem, tak bych měla být otrlá, jenomže hodinu po probuzení mi není schopný fungovat mozek ani některé životní funkce a uvědomit si tento fakt krátce po ranní exhumaci je zkrátka nad moje síly. A tak už zas každé ráno prožívám srdeční zástavy, kdy mě cestou na záchod při pohledu z okna k smrti vyděsí, že mi na zahrádce stojí chlap v montérkách.

Ještě, že mám ten záchod jen krok od toho okna...

Ultrahnus

2009-05-15T05:02:00.001-07:00

Mám docela milou paní zubařku, přesto k ní chodím jen ve chvílích nejkrutějších bolestí, kdy mám pocit, že nic na světě, ani zásah vrtačkou do zubního nervu, už nemůže být horší. Tentokrát jsem sebrala odvahu a zašla k ní zcela dobrovolně abych zjistila, že ačkoliv je to subtilní dáma, rozsekat celou čelist dokáže nekompromisně a dost razantně. „Hojí se to dobře, tak dneska už jen sundáme tady ten zubní kámen dole a budeme hotoví“ ukončila svoji čtrnáctidenní práci oznamovacím tónem a nasadila si na obličej cosi podobné svářečské masce. „Udělám to ultrazvukem“ a už po něm sahala. Ultrahnus!!! vytřeštila jsem oči. No to né, jednou mi to s ním dělala a dva týdny jsem slintala jako bernardýn a stejně tak dlouho nemohla jíst. „Vždyť je jen dole na dvojce, na to stačí ten hák!“ pokoušela jsem se ubránit, ale marně. Na druhou stranu si sedla sestřička v tom samém protiatomovém štítu, zatlačila mne do křesla a než jsem se nadála, v puse mi začala jezdit s pískající propiskou. No dobrá, dva zuby přece vydržím, říkala jsem si. Jenže paní doktorka to vzala zgruntu a preventivně mi objela všechny zuby dvakrát. Celou dobu jsem přemýšlela o tom, jak ji kousnout, aby nepoznala, že je to úmyslně. Večer jsem nedokázala sníst ani kus chleba k večeři. Naštěstí, ono by mi na něj stejně nezbylo. Krize je krize, a tak z původních sto padesáti korun, které jsem platila při posledním ultrahnusovém ošetření, bylo rázem tři sta deset. Možná by stát kromě stavebního spoření mohl dotovat i spoření zubní. S přibývajícím věkem nebudeme evidentně vydělávat na nic jiného...

Když je doma Stoma

2009-05-15T05:01:00.003-07:00

Došla mi ústní voda. Jenže nebyl čas zajít do lékárny, abych si koupila jinou a po několika dnech mi začínala citelně chybět. No nic, než se tam dostanu, bude dobrá aspoň tahle říkala jsem si, když jsem v samoobsluze dávala do košíku nějakou zelenou za akční cenu třiceti devíti Korun. Nikdy víc už to neudělám. S tím by se daly čistit záchody. Opuchly mi dásně, opuchly mi zuby a opuchl mi jazyk, který tímto zásahem připomínal velký froté ručníček. Rty mi opuchly tak, že jsem výrazně připomínala domorodé africké etnikum. Dvě hodiny jsem nedokázala artikulovat ani nic pozřít, z nosu a očí mi vytekl mozek a obsah všech dutin. Dva dny jsem resuscitovala chuťové buňky.

Zkusila jsem další den nalít kus lahvičky do odpadu. Konečně přestal smrdět. Jakoukoliv novou vodu ale vyzkouším příště radši už večer.

Vano

2009-05-15T05:01:00.001-07:00

Seděla jsem na poště už snad dvacet minut, když mě upoutal muž stojící u nedalekého okénka. To je Robert Vano! vytřeštila jsem oči. Ale nějakej popelnicovej... polevilo moje nadšení. Mám totiž Vana hrozně ráda a je to jeden z případů, který potvrzuje moji teorii, že každý chlap, který za něco stojí je buď gay, ženatý nebo mrtvý.

Zmítala jsem se v pochybnostech, zda to doopravdy je Vano anebo není a tak důkladně jsem pozorovala každý jeho pohyb, že jsem zapomněla, proč jsem na poště a nechala propadnout pořadí mého lístku. Je to on uspokojila jsem se ve chvíli, kdy se ke mně natočil čelem a prošel mi před obličejem. Na světle vypadal o poznání lépe. Podívala jsem se na světelnou tabuli a zjistila, že fronta mne přeskočila o devět čísel. Tak jsem si šla vytisknout další lísteček a počkat si na vyřízení o půlhodinu déle. Na letišti bych snad byla odbavená dřív. Pane Vano, ráda jsem Vás viděla... :-))

Pójezd

2009-05-11T04:48:00.001-07:00

„...s pojezdem na elektrický pohon.“ zakončila svůj telefonát prodavačka garážových vrat. Celý hovor jsem byla jakž takž v obraze, ale tahle poslední věta otřásla mým majestátem natolik, že jsem okamžitě zapomněla, na čem jsme se celou dobu domlouvaly. Pójezd? Proboha jakej pójezd? šrotovalo mi v hlavě a jediné, co se mi při zaslechnutí tohoto slova vybavilo, byl vlak. Rusky, samozřejmě, kdyby některá mladší generace nevěděla, co to slovo znamená. Dneska už se tím jazykem moc nedomluvím, ale v podvědomí je zahnízděný důkladně. Je také proč. Za prvé jsem absolvovala tři sovětské mezinárodní pionýrské tábory, kde jediným dorozumívacím jazykem byla ruština a z kterých jsem si kromě dokonalého moskevského dialektu a sborníku sovětských revolučních písní podepsaných samotnou soudružkou hlavní vedoucí tábora přivezla úplavici a vši. Za druhé jsem měla samé urputné pedagogy. Ruštinářka na základní škole vyžadovala komunikaci tímto jazykem i mimo její hodiny a areál školy, na průmyslovce jsme obdrželi dámu, která jakoby vypadla z obrazovky s Mrazíkem. Její rodiče k nám utekli před velkou říjnovou revolucí, avšak nějak se zapomněli asimilovat na naše podnebí. Při hodinách jsme celá léta četli Maskóvskie nóvosti a rusky diskutovali o politické situaci či hospodářské bídě a utrpení burlaků na Volze. Poslední magor, kterého jsme dostali, byl chlap. Toho výuka nezajímala prakticky vůbec, ale byl to úchyl a jediné, o čem byl schopný mluvit, byl sex. Pochopitelně hlavně s děvčaty a nejvíc s těmi vyvinutými. Tedy před tabulí jsem byla skoro každou hodinu a měla jsem díky němu bohatší slovní zásobu, než kdejaká profesionální společnice. Dokázala jsem rusky pojmenovat všechny názvy pro pohlavní styk, rozmnožovací orgány, nemoci, ochrany před početím i detailně popsat všechny polohy a místa, ve kterých se dá tato činnost provozovat. Dodnes si pamatuji, že nejradši to měl na seníku. Na praktickou výuku naštěstí nikdy nedošlo. Jen při maturitě mi důkladně osahával koleno a bylo mu jedno, že na něj zbytek komise syčí, aby vylezl z pod stolu ven.

Tak. Ale co teď s tím vlakem? Vždyť já si tu garáž pořizuju proto, abych se těch zpropadených vlaků zbavila a oni mi ho zas nacpou. Kam pak dám to auto? A proč je na elektřinu, když jsem zdůrazňovala, že do garáže ji zavedenou nemám? „Já nechci žádný pójezd...“ hlesla jsem nešťastně do sluchátka. „Ale bez něj to nejde“ zarazila se prodavačka „bez pojezdu to neděláme“ pokoušela se mě přesvědčit, že pójezd je ta nejlepší věc na světě. To je nějaká nátlaková akce Českých drah nebo co? Když s nimi člověk odmítne jezdit, tak si je musí pořídit domů? propadala jsem zoufalství a zatvrdila se, že u mně doma tedy rozhodně žádný vlak stát nebude, i kdybych měla chodit pěšky. Nevím, zda telefonwoman byla víc udivená nebo zklamaná, ale nakonec to vzdala a odevzdaně přistoupila na moji podmínku, že buď bez vlaku, nebo nic.

Pocit vítězství nad drahami mi vydržel jen do prvního otevření internetu, kdy jsem viděla slovo pojezd v tištěné podobě a došlo mi, že s vlakem to mnoho společného nemá. Ale nevadí. Garážová vrata už stejně nechci. Tam by se mi špatně trefovalo a můj stříbrný sršeň by mohl dospět k jinému tvaru karoserie. Postavím si přístřešek beze stěn! (A bez pójezdu.)

Vidět Deep Purple a zemřít

2009-05-05T01:54:00.001-07:00

Je to tak, ačkoliv rocker bez vlasů je ... rocker bez vlasů, tak Gillan byl skvělej, i když jsem se za začátku bála, že zemře hned při první skladbě. Stejně tak Steve Morse a zbytek kapely. Teda ti byli skvělí, ne, že zemřou taky.

Mohla bych to jinak zas nazvat "blbec na koncertě", protože až na místě jsem zjistila, že jsem si koupila lístek k sezení. Snažila jsem se proniknout dolů do kotle, kam jsem se těšila nejvíc - sice si z něj člověk vždycky odnese vyražený oko a dva zuby, zlomený prsty, ukousnutý ucho a roztrhaný oblečení, ale to k tomu prostě patří. Bez toho to není pořádnej zážitek, no. Jenže pořadateli jsem byla vykázána zpátky na tribunu a nepomohlo ani vysvětlování, že chci na levnější místo, než jaké jsem si zaplatila. Taky nebylo rozumný si cestou koupit nové tričko, protože jsem hned byla podezřelá, cože a proč s sebou nesu igelitku s nákupem. Když ono bylo poslední, které měli... Ale nakonec jsem viděla líp, než z toho kotle. Naposledy jsem na něj doplatila, když jsem šla na Queeny, abych nakonec z celého koncertu viděla jediné: na dvě vteřiny kus vlasů Briana Maye. Ale tady byl skvělej zvuk, obrazovky a kamery snímající detaily takže konečně vím, jak se hraje střední riff v Sometimes I Feell Like Screaming, na který jsem nemohla přijít.

Kurňa, chlapi, snad se dožijete ještě jednoho koncertu, šla bych zas.

Deja vu

2009-05-04T03:36:00.000-07:00

Čekala jsem ráno na Kulaťáku, až přijede tramvaj, která mě zaveze do práce. Ale přijela dvojka. A za ní zase dvojka. Deja vu, vykulila jsem oči. Po nich nejelo dlouho nic. Pak přijela dvojka, a po ní zase dvojka. Další deja vu! Vykulila jsem oči ještě víc. No a protože dvojku jsem nepotřebovala, ani když přijela dvakrát, a dvojitá negace se ruší, tak se vlastně vůbec nic nestalo. Nebudeme se o tom už dál bavit.

Sousedka

2009-04-28T06:00:00.001-07:00

Vy mi nevěříte! Tak pro všechny, kteří četli Vidláka a odmítli uvěřit, že mi sousedka opravdu věší svoje spodní prádlo před okno a nechali se slyšet, že tohle by přeci nikdo neudělal, jsem pořídila důkazný materiál.

Jen podotýkám, že jsem si nenastavila zoom na blízko, abyste viděli detaily, jako já. Ono bohatě stačí, kolik je vidět, když si fotku rozkliknete. Tolik jsem k vám ohleduplná... :-DDD

David Duke

2009-04-27T00:35:00.000-07:00

Nikdy bych neřekla, že toto úsloví na někoho sedne jako hrnec na pr.... Ale tady se to přímo nabízí.

Tedy, Mr. Duke, doufám, že Vás zavřou, až zčernáte.

Punčocha

2009-04-16T05:45:00.001-07:00

Proč se ta věc nazývá samodržící punčochy, to ví jen pánbůh. To přídavné jméno je totiž velice zavádějící. To jsem ale předem nevěděla a navíc vypadaly sexy, tak jsem je vzala.

Nejprve mě zarazilo to, že jejich lem nekončil výš, než pár centimetrů nad koleny. Zkontrolovala jsem velikost na obalu, ta byla správná, a tak jsem usoudila, že tak to asi má být. Potom mi připadlo zvláštní, že jedna punčocha je výrazně delší, než druhá. Nebyla jsem si jistá, zda mám tolik nesouměrné nohy nebo je to jen výrobní vada, ale na vyřešení této záhady nebyl čas a tak jsem nazula lodičky a vyrazila směr Ostrava.

Punčocha mě vypekla ještě dřív, než jsem stačila dojet do Dejvic. Blížila jsem se ke Kulaťáku, když jsem na levé noze ucítila jemné šimrání a nezpochybnitelný pohyb směrem dolů, kterým se silonka vydala bez mého dovolení, zato velice rázně. V celé Praze by si nikdo nevšiml, kdyby tam prošel slon, recitoval proletářské básně a kouřil u toho marihuanu, ale jedné silonky nenápadné barvy vykukující pod sukní si všiml snad každý. Celá ulice se začala otáčet, vrhat významné pohledy k mojí levé noze a nepomohlo ani maskování taškou na notebook nebo její nenápadné přidržování rukou. Tedy nenápadné bylo asi jako sáňky v létě, muselo být těžké nevšimnout si kulhající osoby v předklonu, která svírala lem sukně, schovávala se za notebook a snažila se tvářit zoufale nenápadně.

Parčík! Ve vedlejší liduprázdné ulici jsem zahlédla cosi jako parčík. Keře, stromy a lavičky. Moje záchrana, kde jistě pod rouškou stínu vrženého stromem někde mezi keři beze svědků vrátím svoji vizáž do výchozího stavu. Připadala jsem si jako deviant, když jsem se přikrčená podél zdi plížila k parku, abych se posléze v podřepu, se staženou punčochou a vyhrnutou sukní vřítila přímo mezi děti z mateřské školky, které tam měly polední siestu. Elegantní otočkou jsem vyplula z parku dřív, než si mně stačila všimnout některá z učitelek a vyhnula jsem se tak policejnímu stíhání a večernímu účinkování ve zprávách na TV Nova.

Horší už to být nemůže, řekla jsem si a zalezla mezi dvě zaparkovaná auta. Stejně tady nikdo nechodí a přes popelnice sem děti nedohlédnou. Vyhrnula jsem si sukni a začala natahovat srolovanou silonku. V tu chvíli z poza rohu vyšel nějaký vojenský útvar a pokud jim předtím dal někdo povel Přímo hleď, neposlechl ho ani jeden z nich.

Nevím, kde jsou v Dejvicích kasárna, ale ten večer jsem tam byla určitě moc slavná.

Koloidní zásilka

2009-04-03T05:20:00.000-07:00

„Dobrý den, můžu mluvit s někým, kdo má u vás na starosti koloidní služby?“ zahuhňal mi do ucha něčí nastydlý hlas. Koloidní služby. Co to šmarjápanno je??? pátrala jsem horečně v paměti, ale nedopátrala jsem se ničeho. Vím, co je to koloidní a vím, co jsou to služby. Ale dohromady mi to smysl nedávalo, ani když jsem se sluchátkem několikrát křápnula do hlavy.

„Co to je?“ zeptala jsem se mladíka na druhém konci drátu a bylo slyšet, že ho moje otázka zaskočila. „No... to jsou zásilky, posílání dopisů a balíčků“ odpověděl trochu nejistě. „Vááážně?" ohromeně jsem zavzdychala do telefonu „a jak to děláte?“ zajímalo mě dál. Pán znejistěl o mnoho víc. „Přijedeme k vám, vyzvedneme si zásilku a doručíme ji na adresu, jakou udáte...“ vysvětloval dost zaraženě a už jsem cítila, že si začíná myslet cosi o nízkých číslech mého inteligenčního kvocientu. Nechápu, co se mu nezdá, myslela jsem si, to přece není věc, kterou by znal každý. „Jasně, to bych jako chápala, ale JAK je doručíte? To ty zásilky nějak namočíte a rozpustíte nebo co? A jak je potom zas dáte do původního stavu? A je to vůbec bezpečný?“ vyzvídala jsem dál. „Proč bychom je namáčeli?“ zakvílel mi do ucha zoufalý hlas, který zjevně litoval, že vytočil zrovna naše číslo. „No proč, tak to snad není úplně běžný, co děláte, ne?! Vám to snad připadá normální?“ ohradila jsem se naštvaně proti jeho tónu. „Ale... vždyť kurýrní služby nejsou nic tak neobvyklého...“ bránil se skoro plačtivě mladý muž.

Od té chvíle by se ve mě krve nedořezal. Vždyť já jsem mu rozuměla něco jiného. Ten chudák se celou dobu bavil ne o koloidních, ale o obyčejných kurýrních službách a za debila jsem tady byla já. Ale jak z toho ven? Měla jsem pocit, že vysvětlováním bych celou situaci jen zhoršila a trapné ticho mezi námi se každou sekundu zvětšovalo do obludných rozměrů.

„To my nevíme, my jsme Rada vysokých škol“ ukončila jsem hovor, odešla středem a nechala toho chudáka nechápavě civět do opuštěného sluchátka.

Doufám jen, že ten hovor nikdo nenahrával a nekoluje to teď internetem jako řetězový e-mail.

Kůň a pes

2009-03-30T02:46:00.000-07:00

Paní B. z finančního úřadu plní svoje pracovní povinnosti vysoko nad zákon a tam, kde ostatním stačí různá běžná potvrzení, já dokládám ověřené kopie všech možných smluv nebo průkazů a nikdy si nejsem jistá, zda jí to pro tentokrát bude stačit. A tak jsem se jednoho dne v práci zahleděla na průkazku z transfuzní stanice, ze které jsem k růžovému formuláři pořizovala kopii a která se mi dosud válela na pracovním stole. Poprvé v životě jsem si všimla, že pod označením krevní skupiny se nachází několik miniaturních písmenek. CceeK-. Zapátrala jsem na netu a zjistila, že se jedná o soustavu antigenů a typu krevní skupiny. A v tu chvíli mě zašimralo moje ego. Co když mám nějaké výjimečné geny? zatetelila jsem se v duchu a začala vyhledávat, co jednotlivá písmenka znamenají.

"Kůň..." hlesla jsem, když na mě jako první po zadání antigenu Cc vyskočil obrázek koně. Ale pěknej! pochválila jsem si ho, protože je to přeci jenom můj předek. "Pes...," povídám dál, když se po zadání Ee objevil další obrázek. Už jsem z toho moc radosti neměla, navíc když ten čokl moc hezkej nebyl. „Kůň a pes, kůň a pes“ povídám zamyšleně. „To je přeci z Nothing Hill!“ rozveselila jsem se. -Jsem z časopisu Kůň a pes. Naše čtenáře by zajímalo, jestli ve filmu hrají nějací koně nebo psi... -No, děj se odehrává ve vesmíru... vybavila se mi scéna z filmu a měla jsem pocit, že moje čest byla díky slavnému dílu zachráněna.

„A co to Ká?“ zeptala se kolegyně. Bála jsem se podívat. Odvážně jsem zasedla k internetu, abych dovršila dílo zkázy. Z monitoru na mě zírala bílá slepice a pod ní byl text: „Kell systém - K 1 může příčina hemolytic nemoc novorozený (anti-Kell), který může být hrozný“.

„To není tak hrozný, to je vlastně dobrý,“ utěšovala mě kamarádka, „kůň je pěknej, pes je věrnej a slepice je užitečná. Takže vlastně jsi pěkná, věrná a užitečná.“

Já si to snad dám do životopisu ...

Romadur

2009-03-30T02:12:00.000-07:00

Poprvé jsem si toho všimla, když jsem se po krátkém odskočení vracela do kanceláře. Co to tady smrdí? pokrčila jsem nos, ale u nás smrdí každou chvíli něco, tak mě to zas tolik nerozhodilo. Od několik dnů nevysypaného odpadkového koše (taková týden stará, hnijící melounová slupka uprostřed parného léta je vážně zážitek), přes plíseň omítky u stropu až po pachy přicházející z venkovních prostor například od propocených studentů nebo neuklizených záchodů.
Po čase si nos zvykl a na zápach jsem zapomněla.

Tady to ale vážně smrdí! zarazila jsem se, když jsem se vracela do kanceláře podruhé. Navíc tohle nebyl jeden z našich běžných zápachů, tohle páchlo spíš jako bezdomovec. Tentokrát trvalo déle, než jsem si zvykla, a když jsem otevřela dveře kanceláře potřetí, zápach se přímo zhmotnil a udeřil mne do obličeje už mezi futrem. Začala jsem pátrat, odkud to vychází. Koše byly vysypané, žádné zbytky jídla se nikde neválely a ani žádná jiná věc nenaznačovala, že by to mohlo vycházet z ní. Přece to nejde ze mně, vždyť jsem se ráno myla a oblečení jsem si brala čisté snažila jsem se obhájit sama před sebou. Smradová stopa ale neomylně směřovala k mému stolu. Začala jsem se očichávat a přemítat, zda jsem si po použití záchodu dostatečně umyla ruce a kontrolovat, jestli nemám na podrážce svých výprodejových Reeboků nějaký exkrement. Ale nebyl tam.

„Co ti to tady smrdí?“ vešla do dveří kolegyně. Zápach už evidentně nešlo ututlat. Přiznala jsem, že nevím a nedaří se mi to ani zjistit. A bylo to minutu od minuty horší. Nakonec mi padlo oko na tašku, ve které mám věci na cvičení. Ale i tak jsem zapochybovala. Je sice pravda, že to tričko jsem po posledním použití jen nechala uschnout a nevyprala ho, ale tohle byl smrad dobře tři týdny nesundaných fuseklí. Vzdala jsem pátrání a smířila se s imaginárním bezdomovcem za zády.

Odpoledne se celá věc vyjasnila. Se zručností špičkového hráče basketbalu jsem ode dveří trefila střed odpadkáče prázdnou sklenicí od instantní kávy. Koš se však její váhou a setrvačností dráhy letu neudržel ve vertikální poloze, převrátil se a naservíroval mi přehlídku všech odpadků, které jsem do něj z celý den odhodila. Zapomněla jsem na něj jako na smrt, ale byl tam. Obal od zrajícího sýru, který měli ráno v sámošce za akční cenu a na který jsem dostala neodolatelnou chuť. Záhada byla vyřešena, obal vyexpedován na záchod a v mojí kanceláři opět zavanul čerstvý vzduch. Jen vedle už bohužel nikdo nebyl, abych dokázala, že ten smraďoch vážně nejsem já.

Já to říkám pořád. Potraviny v akci nebrat.

Ve víru noci

2009-03-25T02:53:00.000-07:00

Po dlouhé době a šesti Metaxách jsem se zase vrhla do víru velkoměsta. Byly skoro tři ráno, kdy jsem vyšla z Blues sklepa po výtečném jazzíku na zemský povrch a začala hledat cestu k domovu. Moje orientace je velice slabá a jenom snaha opustit Staré město a dostat se do další městské části mě stála dost sil. Bloudila jsem skoro hodinu opuštěnými uličkami osvětlenými jen slabě žhnoucími lucernami, neměla jsem ponětí, kde to jsem a kolem tiše poletovaly vločky. Kdyby nebyla tak nehorázná zima, bylo by to vlastně krásné. Jakoby se člověk přenesl o sto roků zpátky. Potom jsem našla civilizaci a přede mnou se zjevila tramvajová zastávka u Máje.

Na té si mne vyhlédl jeden Afričan neurčitého věku. Nalepil se na mě a měl nutkavou potřebu konverzovat. Anglicky. I normálně by mi to ve čtyři ráno dělalo potíže, natož po té kapce alkoholu v krvi a hlavě. Definitivně to pohřbil sám tmavý muž, protože jeho domorodý dialekt byl tak silný, že jsem mu nerozuměla prakticky ani slovo, a to ani když změnil jazyk na francouzštinu a poté to zkusil i česky. Chachá, prý kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Stejně se nedomluvil.

Přijela tramvaj. Sólotramvaj. Jenom s jedním vagónkem, zato natřísknutým tak, že lidé čouhali i z okének. Ale když se na poslední chvíli na schůdky vmáčknul totálně opilý mladík a s mohutným řevem pozvracel nohy celé řadě stojící před ním, ukázalo se, že je tam místa ještě dost. Než jsme dojeli na Pavlák, užila jsem si ještě dost společenských i fyzických kontaktů.

Zkrátka, než jsem se dostala domů, pokoušeli se mě sbalit dva muži a jedna žena, obdržela jsem čtyři nabídky na údajně dobrý sex, na koks a trávu fakt dobrej model, jeden člověk mě chynul za loket a táhnul mě do klubu Radost, bezdomovec mi věnoval nabíječku na mobil s uříznutým konektorem a vynadal mi, že nenosím čepici, sníh jsem měla až za krkem a mladík v tramvaji mi okrajově pozvracel botu. Jó, v Praze, tam to prostě žije. :-DD

Kráva, kůň, koza, ovce, vepř, pštros, Mája.

2009-03-17T01:32:00.000-07:00

"Krávu???" ujišťovali se lidé, kterých jsem se ptala. "Krávu" pokývala jsem hlavou. Ale sehnat na vesnici krávu je zcela nemyslitelná věc. Kdybych chtěla motorku, bazén, satelit nebo výlet kosmickou lodí, sehnala bych to bez potíží, ale hospodářské zvíře se na venkově vyskytuje až snad jen v učebnicích přírodovědy. "Tak aspoň koně..." zkoušela jsem štěstí. "Kozu, ovci ... nebo aspoň prase" slevovala jsem ze svých požadavků. "Neříkejte mi, že tady nemá nikdo prase!" Ale odpovědí mi bylo jen bezradné vrtění hlavou. "No, akorát támhle je pštrosí farma" poradil mi jeden pán. Představa, jak jsem na titulu Života vidláka vyfocená se pštrosem, mi z počátku připadala hodně hardcore. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc se mi to začínalo líbit. To by bylo opravdu geniálně ujetý. "No jo, ale ty pštrosy jim někdo ukradl" zakončil debatu druhý pán a smetl tak moje plány pod stůl. Příprava knížky do tisku už finišuje a tak jsem se rozhodla udělat obálku bez krávy a jiných zvířat. Ona i samotná moje fotka musí lidi dostatečně vyděsit.

Včera nastal den Dé a šlo se na věc. Je velice zajímavé, že zatímco v civilu vypadám na každé fotce jako silně mentálně retardovaný jedinec s fyzickou vývojovou vadou, tady, kde jsem potřebovala vypadat jako debil, tomu bylo přesně naopak. Ať jsem se držela vidlí nebo kbelíku s hnojem, nasazovala přehlídku tupých výrazů a ksichtila se o sto šest, na těch fotkách mi to hrozně slušelo a byl docela záhul vybrat jednu, která by demostrovala můj buranský život.

Výsledek snad za čas uvidíte na obálce. Stručná dokumentace z focení vás snad navnadí, na co se máte těšit :-)

Děkuji Vám, pane prezidente!

2009-03-09T01:28:00.001-07:00

Prezident České lékařské komory pan doktor Kubek nedávno popudil veřejnost svým prohlášením, že žena nemůže nikdy dosahovat takových pracovních výkonů jako muž. Prvotně měl sice na mysli jen lékařské profese a druhý den svůj výrok začal zmírňovat, ale den třetí si kohoutek dodal odvahy. Načechral si na hnojišti pírka, podstatně přitvrdil a svým článkem, ze kterého jsem nabyla dojmu, že žena je schopná starat se maximálně tak o domácnost, ze které by neměla mít ústavní právo vystrčit nos mezi poctivé, schopné a pracující lidi (tedy promiňte, muže), protože žena je v podstatě hned po ekonomické krizi a hurikánu Katrina největším ohrožením lidstva, zasadil smrtelnou ránu všem účastnicím něžnějšího pohlaví, které dosud jeho prvotní výroky přežily ve zdraví.

Zamyslela jsem se nad sebou a musela jsem uznat, že je to pravda. Okamžitě jsem s vědomím, že by to stejně nemělo dostatečnou úroveň, zavřela excelové okno, ve kterém jsem právě vytvářela nový dokument a otevřela jsem si počítačovou hru. Škrtla jsem si v diáři všechna jednání, porady a komise, abych nesnižovala mentální úroveň v zasedacích místnostech a odešla jsem domů o hodinu a půl dřív. Přestala si brát práci domů, v noci se už nebudím starostmi o to, zda nějaká pracovní věc dopadne dobře, přestala jsem zdvihat služební telefon a v hromadných mailech začala rozesílat obrázkovou korespondenci typu pošli sedmi lidem do sedmi minut, jinak zas začnu pracovat a přispěju tak k prohloubení globální světové krize.

Už skoro týden klidně spím, netrápí mne zbytečné věci, kterým stejně nerozumím a můj mozek funguje jen na povely „nádech, výdech, přines, utři, uvař, ukliď, spláchni.“ Jsem konečně šťastná a vedu klidný a bezstarostný život. V pondělí půjdu odevzdat občanský průkaz. Děkuji Vám, pane prezidente, že jste mi otevřel oči.

Dobytí kokosového ořechu

2009-03-09T01:23:00.000-07:00

Po Vánocích mi doma zbyl kokosový ořech. Samotný v prázdné míse na ovoce už moc krásy nenadělal a navíc v něm začínalo šplouchat čím dál méně. Rozhodla jsem se ho vypít dřív, než vyschne docela a jednoho víkendového rána jsem vešla do kuchyně s kladivem v ruce.

Pamatovala jsem si, že dvě horní díry jdou propíchnout a ta třetí ani omylem. Začala jsem právě tou třetí. Šroubovák pod úderem kladiva sklouznul na stranu a kokos odletěl pod sedačku. I na podruhé jsem si vybrala právě tu třetí díru, jakož i na potřetí a počtvrté. Ony ty díry totiž od sebe nejdou moc rozeznat. Kokosová šiška se pořád kácela a hodily by se mi další dvě ruce, abych ji udržela, pokořila a otevřela. Pohledem na kladivo mi začínalo být jasné, že tímto nástrojem dosáhnu možná toho, že si ořech nešikovným úderem pošlu ven zavřeným oknem, ale dostat se do něj moc šancí nemám.

Naříznu ho a pak opatrně rozlomím napadlo mě a odnesla jsem ho k cirkulárce. Na práci s ruční pilou mi stále chyběl další pár horních končetin, ale kotouč pily okružní se pohyboval zcela sám a obě ruce jsem mohla použít k sevření ořechu. Opatrně jsem se přiblížila k rotujícímu kotouči. Ten se svými zuby zakousnul do jeho skořápky, vyrval mi ji z rukou a velkým švihem ji poslal na protější zeď.

Kokos se roztříštil na malé kousky, které mezi kapkami mléka napadaly do uhelného mouru a vytvořily tak krásnou tříbarevnou mozaiku ve tvaru vánočního stromečku.

Měla jsem štěstí. Taky mohl vyletět dřív a jako dodatečný dárek mi vyrazit zuby. Příští rok se do něj budu muset začít dobývat už v adventním čase.

Banka

2009-03-09T01:20:00.000-07:00

V Dejvické pobočce ČSOB vede tato historka pod názvem blbec v bance.

Zaplatit sto patnáct korun převodem z účtu se pro mě stalo nepřekonatelným problémem. Vyplnila jsem formulář příkazu k úhradě a vhodila ho do sběrného boxu. I když jsem ho před tím několikrát zkontrolovala, jako naschvál to bylo asi vteřinu po tom, co lísteček dopadl na dno schránky, kdy jsem si všimnula, že jsem nevyplnila kód banky. Mimo pořadí jsem se vetřela k první přepážce a za hlasitých protestů čekajících lidí jsem se domáhala vytáhnutí příkazu. Vždyť od toho mají klíče a můžou do toho kdykoliv sáhnout. Paní z banky mi vysvětlila, že takto jednoduše to bohužel nejde, a že musím napsat nový příkaz. Vrátila jsem se k boxu a začala vypisovat nový papír. V tom mi hlavou bleskla myšlenka. Vždyť je to převod v jedné bance, nejde to do jiné, takže je možné, že pokud tam kód není, bere se to automaticky jako domácí příkaz. Znovu jsem předběhla řadu lidí, aby moji myšlenku domácí tým podpořil. Doufala jsem marně. Byla jsem vykázána zpátky k příkazům. Protože už tak jsem příkaz zadávala na poslední chvíli, rozhodla jsem se, že obětuji vyšší poplatek a nechám ho rovnou zaplatit u přepážky.

Milá paní mě vrátila už potřetí, protože jsem do data vystavení i splatnosti napsala rok dva tisíce osm. Napsala jsem nový lísteček a vystála další frontu. Tentokrát jsem se vracela, protože jsem čísla účtů začala vypisovat nikoliv od konce, ale hned ze začátku políček. Když jsem jí podávala již čtvrtý příkaz, na kterém jsem pro změnu tvrdila, že je stále únor, paní se už úsměv ani nepokusila předstírat a dívala se na mě dost podezřele. Rozklepanou rukou jsem napsala příkaz snad poslední. Neměla jsem už odvahu s ním znovu přijít k přepážce, zbaběle jsem ho hodila do sběrného boxu a vypadla jsem z banky ven. Už tak jsem tam budila dost rozruchu a místní ochranka kolem mne začínala podezřele kroužit.

Zamířila jsem k místní sámošce pro čtvrtku chleba a asi v půlce cesty jsem si uvědomila, že tam karty neberou a hotovost nemám prakticky žádnou. Z banky už jsem byla kus cesty pryč, ale nevadí. Na Kulaťáku jsou přece dva bankomaty. Jeden byl za zamčenými dveřmi a po druhém na mě zírala jen díra ve zdi. A tak mě čekal návrat do banky, kterou jsem před pěti minutami opustila. Sotva jsem prošla dveřmi, ochranka sebou trhla. Viditelně nečekali, že by mě mohli ten den vidět znovu. Nasadila jsem psí výraz, zamávala jsem kartou jako vysvětlení a postavila se k bankomatu. Před časem jsem se naučila jednu fintu. Bankomaty rády vydávají tisícikorunové bankovky, ale jít po ránu s něčím takovým pro snídani se rovná srdceryvné scéně u pokladny, kdy chudák pokladní nemá dostatek hotovosti nazpět. Ale podobné je to i odpoledne, pokud hodnota nákupu, jako v mém případě, nedosahuje ani padesáti korun. Zadávám tedy volbu „jiná částka“ a posléze vyťukám číslovku 900. Hned mám v ruce hrst drobných bankovek a je po problému. Vrhla jsem se na bankomat a snad to bylo tím stresem a tím, že jsem chtěla být co nejrychleji pryč, že jsem místo devíti set vytrvale zadávala částku 899. Bankomat skučel, že takovou sumu neumí vyplatit, já ho stále nabádala k tomu, aby to přeci jenom zkusil a ochranka nevěřila svým očím. Když se mi nepodařilo vytunelovat pobočku, znásilním alespoň bankomat. A čím víc se bránil, tím víc jsem byla nervózní, a ochranka pomalu odjišťovala střelné zbraně. „Máte nějaký problém?“ ozvalo se těsně za mnou a já se leknutím málem počůrala. „Mám! Nechce mi dát peníze a já nevím proč“ rozhodila jsem rukama. Šerif se podíval na displej a v jeho očích se mísilo ohromení s opovržením. „To nemůžete, on vám nedá drobné…“ vydechl. „Ale dá, on to umí, jen teď nechce!“ bránila jsem se. „Nedá!“ zvýšil hlas černooděnec. „Dá! Vždyť si to takhle vybírám už léta!“ vysvětlovala jsem mu. „Jak Vám asi tak může vysypat mince???“ hřímal a v tu chvíli mi to došlo. Měla jsem sice sto chutí vyrvat kartu, a okamžitě odejít propadnutím do země, ale nakonec jsem usoudila, že víc ostudy už stejně udělat nemůžu a tak bez peněz odsud neodejdu.

Do té pobočky už ale nikdy víc nemůžu.

Viva España

2009-02-27T06:55:00.000-08:00

Rami Temporalis je výborná povídka, kterou napsal Gary. A. Braunbeck. Ve zkratce je to o člověku, který má určitý tvar těchto obličejových svalů a způsobuje to, že právě jeho si naprosto neznámí lidé vybírají, aby jim poradil cestu, přispěl na bůhvíco a svěřovali se mu se svými osudy. Další děj té knížky není podstatný, ale právě tyto Rami Temporalis, ten záhadný tvar očních svalů a lícních kostí, které přitahují pozornost, mám i já. Můžu se vsadit, že mezi tisíci jinými anonymními lidmi na ulici to budu právě já, na kterou se každý obrátí, když bude něco potřebovat.

Stála jsem na plné autousové zastávce, když jsem ji uviděla. Zastavila se na opačném konci davu, nejistě se rozhlédla, a i když jsem dávala najevo, že jsem si jí absolutně nevšimnula, a že v davu ani vlastně vůbec neexistuji, neomylně si to namířila rovnou ke mě. "Nemáte nějaký drobný?" zahuhlala kousek ode mne. Postavila se mimo můj zorný úhel a navíc mi z uší koukala sluchátka, měla jsem tedy výhodnou pozici a dělala, že ji nevidím a neslyším. A byla bych radši, kdybych jí ani necítila. Osůbka to byla špinavá, nepraná, nemytá a její zorničky neklamně prozrazovaly, na co by případný příspěvek použila. Holčina to nehodlala vzdát tak snadno. Popošla blíž a vypustila mi do obličeje vodopád slov. Chvíli jsem na ni koukala, jestli jí dojde, že mám v uších sluchátka, ale vypadala, že jí to je jedno. Její výraz ale nabyl na urgentnosti a pusa se nepřestávala pohybovat. Okázale jsem vyndala špunty z uší a doufala jsem, že se jí nebude chtít to celé opakovat znovu a vzdá to sama. Omyl. Bez mrknutí působila jako chrlič, kterému zapomněli vypnout přívod vody. Její artikulace navíc byla jako po patnácti pivech. Nakonec skončila svůj monolog a zahleděla se na mě. Dívala jsem se taky a přemýšlela, co jí říct. Nakonec to bylo to divné stvoření, kdo prolomil ticho jako první. "Peníze!" zoufale na mě vykřikla. V úleku jsem zareagovala tak, že můj mozek automaticky použil jazyk, který mi dvě hodiny hučel do hlavy z empétrojky. "Que?" vyjekla jsem. "Co? Ke? Ke?? Jaký ke?" vytřeštila oči dívka a mě v tu chvíli došlo, že možná toto je cesta, jak se jí zbavit. "No entiendo que me dices" zavrtěla jsem hlavou. "No en... co???" zírala na mě a bylo vidět, že jí pomaličku začíná docházet, že to není působením LSD, proč mi nerozumí. "Rozumíte česky? Money! Love!" zkoušela to tvrdošíjně dál, zatímco já jen krčila rameny. Měla jsem sice chuť zareagovat na slovo love, převést ho do angličtiny a vysvětlit jí, že mám heterosexuální zaměření a pokoutný sex na ulici nevyhledávám, ale nakonec jsem si ji nechala zajít při představě, že by se rozhovor mohl protáhnout o několik dalších minut. Ne-li déle. Holčina neuhnula ze své pozice ani o píďu, začala vyjmenovávat státy světa a zjišťovat, odkud jsem. "Espaňa" napověděla jsem jí. Děvče pokývalo hlavou, zhluboka vzdychlo a rezignovaně rozhodilo rukama v gestu, že tímto jazykem se opravdu nedomluví. Jenže potom vztyčilo ukazováček a pohroužilo se do polohy velkých myslitelů. Poklekla, vzala hlavu do dlaní a opřela se o jedno koleno. I Aristoteles by vedle ní vypadal jako mentálně nevyvinutý dement. Potom se to stalo. Nastal velký duševní třesk, síla rodící se myšlenky ozářila celou autobusovou zastávku, dívka zvedla hlavu, upřela na mě rozšířené oči plné poznání dávných věků, vstala, pozdvihla ruce a na celou zastávku slavnostně oznámila výsledek práce svého mozkového trustu: "Viva España!!!"

Musela jsem uznat, že takto obrovský mentální výkon si opravdu zaslouží ocenění a věnovala jí pár drobných, které jsem měla po kapsách. Pro příště si nacvičím třeba norštinu.

Havran

2009-02-25T00:22:00.000-08:00

"Kam jedetééé?" ozvaly se za mnou brzo ráno, na liduprázdné ulici, něčí ochraptělé hlasivky. Podotýkám, že naprosto jasně a artikulovaně. Já už jsem vážně zralá na ústavní psychiatrickou léčbu pomyslela jsem si, když jsem se otáčela dokolečka a jediná živá bytost v dohledu byl havran, který na mě upíral svoje korálkové oči ze zídky sousedova plotu a šťoural se při tom pařátem v díře po vypadlém kameni. Už jsem chtěla pokračovat dál, když havran zvědavě naklonil hlavu do strany, upřel zrak ještě pevněji, kousek odtáhnul levé křídlo, poklepal pařátem před sebou a zaskřehotal na mě: "Nóóó?!"
Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli jsem v ranním šeru někoho nepřehlédla. Mimo nás dvou tam nebyla živá duše a havran mi netrpělivým poklepáváním hnáty dával najevo, že se opravdu bavím s ptákem, který čeká na odpověď. "Do práce..." odpověděla jsem poslušně. "Cha cha chááááááááááá!" zvrátil hlavu dozadu, plácnul se křídlem do čela, div se nepřekotil na záda a za neutuchajícího chechotu odletěl.

Teda povím vám, to jsou dneska ptáci!

Kladenský Bronx

2009-02-24T00:44:00.001-08:00

Na obecní nástěnce se objevil zajímavý dokument. Pocházel z psacího stroje nedalekého oddělení Policie ČR, do jejichž okrsku spadáme. Z jeho obsahu mi nebylo moc jasné, jestli se jedná o náborovou akci na policisty, o vysvětlení, že kvůli personálnímu deficitu nestíhají a doporučují v noci, o víkendech a svátcích volat jinam anebo o demonstraci gramatických chyb a překlepů.

Dokument však obsahoval dvě velice zajímavé informace. Seznam obhospodařovaných obcí a počet trestných činů zde spáchaných. Použijme teď jednoduché počty, které zvládnu i já. Obcí je celkem 41. Podle jejich seznamu to jsou vesměs stejné díry, jako ta moje, která má necelých tři sta obyvatel. Počet trestných činů je dva tisíce čtyři sta. Tedy podtrženo sečteno, dvanáct tisíc tři sta obyvatel děleno dvěmi tisíci čtyřmi sty trestnými činy se rovná pět celých jedna. KAŽDÝ PÁTÝ obyvatel páchá trestnou činnost. Tedy prakticky každá rodina. To je snad víc, než v Bronxu.

Myslím, že v posledním zveřejněném žebříčku kriminality bylo na prvním místě uvedeno Rio de Janeiro. Pokaždé, když nabírám směr Jižní Amerika, trne moje máma hrůzou, že se mi tam něco stane. Ale to je omyl, tady mám procentně daleko vyšší pravděpodobnost, že mě cestou domů někdo přepadne a okrade. Vlastně mám vyloženě štěstí, že mi tady odcizili jenom klubo měděných drátů, žebřík, motyčku, hrábě, kus plotu, okap, zvonek, hrablo na sníh, rohožku, misku pro kočky, pytel uhlí, kosu, dvacet litrů benzínu, víčko od nádrže, nářadí, pojistky, starší okno, několik květináčů, stěrku na okna, kamarádovo auto rozmlátili na šrot a moje auto jen na šrot ještě zresuscitovatelný.

Kam se hrabe Rio, nejnebezpečnějším místem na světě je evidentně Kladensko

Schody

2009-02-23T03:15:00.001-08:00

Zima se mi pomstila za to, že jsem ji jednoho rána při odhazování sněhu nevybíravým způsobem poslala úzkým otvorem do jistého orgánu. Včera ráno jsem se znovu probudila do bílé nadílky a po uklizení silnice před domem jsem vzala fotoaparát a vyšla jsem nahoru na zahradu, jestli by se tam nedalo udělat pár pěkných sněžných fotek.

Scházela jsem po schodišti dolů, když mi zhruba v jeho polovině podjely nohy. Možná, kdybych nedržela v ruce foťák za dvacet pět tisíc, dopadla bych nějak šikovněji, ale takhle jsem ho jen zvedla vzhůru, aby neutrpěl újmu a dopadla jsem bez jakéhokoliv zbrzdění na odkrytá záda. V kostře mi zapraštělo a levá ledvina začala silně protestovat proti takovémuto zacházení. Ležela jsem tam jako chcíplá ryba, mobil jsem měla v kuchyni na stole a nemohla si ani zavolat pomoc. Počítala jsem, za jak dlouho někdo najde moje ostatky a jestli mě přijede oklovat sup nebo ho předběhnou vrány.

Po nějakém čase jsem pomalu rozhýbala končetiny a dovlekla se domů. Zlomeného snad nemám nic, ale když jsem se večer po sprchování zahlédla v zrcadle, lekla jsem se. Zezadu totiž vypadám jako zebra.

Žlutý expres

2009-02-23T03:13:00.000-08:00

Při cestách do Brna používám zásadně služeb žlutých autobusů. Jsou pohodlné, cestou mě zabaví a co víc, jejich kapučíno je vynikající a udělají mi jich kolik chci.

Jediné, co na těchto služebkách nesnáším, je ranní vstávání. Spolehnout se na České dráhy, že do Prahy dorazí včas a deset minut mi na přeběhnutí na Florenc bude stačit, je stejně naivní, jakože právě já vyhraji hodnotnou cenu ve Sportce. Nedávno sice dráhy vydaly prohlášení, že asi devadesát čtyři procent spojů provozují bez zpoždění, ale bohužel celý národ jezdí zrovna těmi zbylými šesti procenty. Takže poctivě vstávám po třetí hodině ráno a vyjíždím prvním spojem, abych těsně před šestou dorazila na Masaryčku.

Od chvíle, kdy jsem vstala uběhlo už skoro pět hodin. Blížili jsme se k Brnu a močový měchýř, podpořený čekáním v šestistupňovém mrazu a kelímkem kapučína, se začal hlásit o slovo. Nechtěla jsem riskovat, že se akutní stav dostaví někde na ulici, tak jsem ještě těsně před zastavením vykročila vyzkoušet autobusové wécé. Na takové místo není dobré chodit jako poslední. Místnůstka je to maličká, ale i v takové se evidentně dá netrefit do mísy. Pokoušela jsem se nestát v kalužích, když to s autobusem smýklo poprvé. Obtiskla jsem svůj obličej na pravobok kabinky. Jízda brněnskými ulicemi byla samá zatáčka, turbulence autobusu nabíraly na obrátkách a během vykonávání potřeby jsem se seznámila se všemi stěnami a přidala trošku tekutin na podlahu. Potom na semaforu skočila červená. Řidič prudce sešlápnul brzdu, mně se podařilo ve vteřině ocitnout se na opačném konci záchodku, kde jsem se udeřila do hlavy o vyčnívající kus plastu. Zatmělo se mi před očima, kolem hlavy mi rotovaly jiskřící hvězdičky a ustlala jsem si na podlaze. Rozednělo se mi poměrně rychle, ale jak se autobus pořád nakláněl ze strany na stranu, nedařilo se mi vstát a pořád jsem se válela jako beruška na krovkách. Když se mi konečně podařilo postavit na nohy a vylézt ven, měla jsem brýle nakřivo, odřený nos, otlačené tváře a kapala ze mě voda. Cestující, kolem kterých jsem prošla, se na mě ohromeně a podezíravě dívali, jako bych tam prováděla nějaké orgie.

Cestou domů jsem raději kapučíno vynechala.

Náušnice

2009-02-16T01:34:00.000-08:00

Koupila jsem si nové náušnice. Krásné. Drahé. Stříbrné. Visací s velkým černým kamenem. Hned další den jsem odjížděla na služební cestu do Ostravy a těšila jsem se, jak mi budou ladit k oblečení.

Ráno jsem odcházela z hotelu na jednání, už jsem byla oblečená, namalovaná a stačilo už je jen strčit do uší a vyrazit. DO-HAJZ-LU! vzbudila jsem mocným výkřikem celé patro, když mi z ruky vypadl zadní šroubek a už jsem jen slyšela jeho cinknutí v umyvadle, než ho pohltil odpad. Zírala jsem do té díry a měla jsem pocit, že omdlím. Vždyť je mám jen dva dny, přece je tady nenechám! Na převlékání nebyl čas, poklekla jsem a začala jsem rozšroubovávat sifon. Kolegyně se aktivně zapojila a položila pod něj bílý ručník, abychom nezašpinily hotelové dlaždičky. Když jsem uviděla, co za černotu začíná kapat dolů, bylo mi ho líto, vysypala jsem odpadkový koš a nechala jsem odpad vytéct do něj. Ráchala jsem se ve vyteklých splaškách ale šroubek nikde. Že by uvízl někde na cestě? Proplachovala jsem odpad proudem vody a pomalu začínala věřit, že jsem vyhrála v loterii pravděpodobnost jedna ku dvěma a půl milionu a šroubek se odrazil tak nešťastně, že nepropadl do sifonu, ale odešel rovnou do ostravských kanalizací. Čas už neúprosně klepal na dveře a jakmile jsem se s náušnicí v duchu rozloučila, našla jsem šroubek přilepený na odloženém víčku. Oddychla jsem si tak, že jsem málem vrátila snídani, ozdobila si i druhé ucho a vyrazily jsme ven. Došly jsme jen před dveře pokoje, když se ozvalo známé cinknutí. Mastnota z odpadu způsobila, že šroubek na náušnici prokluzoval a nic na světě ho nedokázalo udržet na místě. Možná, že by stačilo ho umýt v Jaru, ale ten s sebou nevozím a chtěla jsem být za dámu ještě ten den. A tak jsme vymýšlely, jak dostupnými prostředky přelstít gravitaci, až kolegyni napadlo omotat dřík náušnice nití. Ta zvýši odpor tření a šroubek bude držet. Vyzkoušely jsme to nanečisto. Šroubek držel. Držel dokonce tak pevně, že naopak vůbec nešel sundat. Kdyby byl v tu chvíli v uchu, bylo by mi to jedno, ale protože vězel v ruce kolegyně, trvala jsem na jeho vyproštění. Iva pokukovala po hodinách a snažila se tak vehementně, že ulomila celý dřík.

Absolvovala jsem jednání jen s jednou náušnicí a připadala si jako obsluha labutí z osmdesátých let. Druhý den ráno jsem nakráčela do klenotnictví a s rozhořčeným výrazem jsem žádala výměnu zboží, protože to upadlo úplně samo. Měli by mě přijmout ke studiu herectví, protože mi je nejen vyměnili, ale prodloužili mi i záruku o půl roku déle, než stanoví zákon. Ještě kdyby mi tak proplatili to dokonalé vyčištění hotelového odpadu…

Den mrtvol

2009-01-30T01:32:00.001-08:00

Začalo to už ráno. Jela jsem na schůzku mimo Prahu a nestačila jsem včas dojet ani do ní. Před námi ležel na trati přejetý člověk a způsobil tak čtyřicetiminutové zpoždění naší soupravy. Objednaný autobus byl dávno fuč a tak jsem jela do kanceláře, abych byla ten den aspoň trochu užitečná. Odpoledne jsem odcházela domů a už od fakulty jsem viděla zástup zaparkovaných tramvají táhnoucí se až k vozovně. Na křižovatce stála kromě dvou nabouraných aut také auta všech záchranných sborů a právě přijíždělo další, černé se záclonkami. Vlak domů mi samozřejmě ujel, tak jsem měla čas na nákup a nasměrovala se do nedaleké Billy. Cestou k ní, hned vedle metra je domov seniorů. Před ním byl chumel diskutujících lidí, kterými jsem si prodírala cestu. Nedívala jsem se pořádně před sebe a málem jsem nabourala do dvou mužů vynášejících rakev. Když jsem zanedlouho vycházela z obchodu, zazvonil mi v kapse mobil. Kamarádka. Přišla mi do rány, protože zrovna ona je ideální adept na chápání mého průšvihového života a tak jsem jí chtěla sdělit své mrtvolné zážitky. Než jsem stačila cokoliv říct, vyhrkla ona na mě: „Představ si, co se mi zrovna stalo! Jedu v autobuse domů, řidič za jízdy omdlel a vybourali jsme se. Všichni jsou v pohodě, ale ten řidič vypadá dost mrtvej.“ Musela jsem uznat porážku. Její zážitek byl lepší, než ty moje, a tak jsem se vydala na nádraží. Ovšem moje cesta vede v Bubenči ještě kolem místní nemocnice. I tam častokrát potkávám havraní auto a neomylně jsem ho identifikovala už z dálky i tentokrát. No, je možné, že tam dnes parkoval normální vůz, pouze velký a černé barvy, ale nechtěla jsem to zjišťovat a radši jsem šla vedlejší ulicí.

Na nádraží jsem měla čertovsky nutkavou chuť vyzkoušet, jestli když bafnu na vedle stojící paní, zda to přežije nebo také zemře na infarkt. Nechtěla jsem ale riskovat další zpoždění, tak jsem nechala svoji kosu na rameni. Snad nebudu poslední obětí já. Bude-li tento příspěvek v blogu, nejspíš jsem dnešní den mrtvol přežila.

V seznamech

2009-01-22T04:32:00.000-08:00

Nikdo mi nepíšete do komentářů, tak jeden sotva tuší, jestli je o něj vůbec zájem nebo ne. Všechny pochybnosti jsem však odhodila dnes odpoledne, když jsem odkaz na svůj blog uviděla zařazený mezi tuzemskými periodiky zvučných jmen, jako jsou např. iDnes, Týden, Lidovky, Hospodářské noviny, iHNed ... bohužel taky Blesk a podobné plátky, ale dobrá tedy, co by člověk pro slávu nevydržel. Děti, mě to tak potěšilo! Oni mi snad jednou přidělí i ISBN!

http://paroubek.guide-to-prague.be/paroubek-vaclav-kocka.php

Náledí

2009-01-20T04:18:00.000-08:00

Ráno jsem vykoukla z okna a i bez brýlí mi bylo jasné, co lesknoucí se ulice znamená. Ano ano, předpověď počasí se tentokrát nezmýlila. Náledí bylo všude, dokonce i na okvětních lístcích neostříhaných růží. Vykašlala jsem se na make-up, popadla jsem plný popelník z kamen a vyšla ven. Popravdě bych měla napsat, že jsem ven rovnou vyjela. Stačil jeden krok a už jsem neovladatelně svištěla dolů z kopce točíc rukama jak lopatkami větrného mlýna a rozhazujíc při tom oblaka popela kolem sebe. Doufala jsem, že se jednou dávkou trefím i před sebe a zabrzdím se dřív, než vjedu na silnici. Ačkoliv bych měla mít přednost. Já jsem jela zprava.

Zabrzdit se mi nakonec nějak podařilo, v popelníku také něco zbylo, tak jsem se otočila, vhodila hrst popela před sebe a pomalými přísuny se škrábala zpátky do kopce jako horolezec. Ani výstup na Huascarán ve dvaadevadesátém mi nepřipadal tak náročný. Tam mě totiž alespoň nehonil termínovaný odjezd vlaku. Doškrábala jsem se domů a vyrazila na vlak. Svoji ulici jsem si posypala a druhý sjezd ledovým korytem se nekonal. Zbytek vesnice však pořád připomínal rychlobruslařskou dráhu po které se váleli lidé, tašky, cyklista a jeden pes. A vlak, který má už několik roků nepřetržité zpoždění, dnes výjimečně přijel včas a polovina cestujících ho nestihla dojít. Oni by ho tedy nestačili dojít ani v případě, kdyby přijel se svým obvyklým zpožděním, v leže, klečmo nebo po čtyřech se chodí opravdu velice pomalu.

Když se mi podařilo vybalancovat všechny ledové nástrahy včetně namrzlých schůdků u vlaku nebo ledem pokrytého boulovatého nástupiště v Bubenči, dostala jsem se na suchou zem a myslela jsem, že mám vyhráno. Opět jsem si šlápla na hrábě a třískla jsem sebou v cílové rovince, na chodníčku před fakultou, sotva pár metrů ode dveří a obětovala tak letošní zimě svoje nové džíny, které jsem si koupila ve vánočním výprodeji. Prášky, které vyperou skvrny, ba dokonce jim i dokážou zamezit už doma mám. Ale nevíte někdo o prášku, který zacelí díry?

Rukavice

2009-01-16T01:16:00.000-08:00

Ty rukavice mi nebyly souzeny. Už, když jsem si je na sklonku loňské zimy nesla domů, připravily mi horké chvilky. Člověk je tvor nenasytný. Proto, když jsem zahlédla za akční cenu balík mých oblíbených minerálek a ještě navíc s dárkem uvnitř, mohla jsem se přetrhnout, abych si domů odnesla rovnou dvě balení. Jedno s rukavicemi a druhé s čepicí. Bez ohledu na to, že ani jedno nenosím – za prvé ve mně přetrvává trauma z dětství, kdy jsem mezi své vrstevníky musela chodit navlečená jako debil a vystavila se tak doživotnímu opovržení všech chlapců z ročníku, a za druhé svoje husté pačesy pod žádnou čepici ani fyzicky nenarvu.

Lahve byly baleny po šesti kusech v kartónové krabici s uchem. Balík s čepicí jsem domů donesla vcelku bez potíží. Ucho krabice se sice cestou utrhlo, ale donesla jsem ji v tašce a bez dalšího poškození. Na balík s rukavicemi vzpomíná podstatně víc lidí. Jeho ucho se utrhlo hned za pokladnami. Následoval drsný a marný rozhovor s personálem prodejny při pokusu o výměnu balíku. Prostrčila jsem tedy ruku dírou po uchu a nesla krabici k vlaku. Ovšem krabice nebyla dimenzovaná na váhu šesti kilogramů a před nádražím se jí utrhlo horní víko, za které jsem ji držela. O její obsah okamžitě projevilo zájem hned několik místních bezdomovců. Vzala jsem ji tedy do náruče, což vzhledem k tomu, že jsem s sebou vláčela také kabelku a velkou těžkou igelitku s nákupem, bylo velice praktické a pohodlné, a na pokraji sil se dovlekla do vagónu. Při přestupu v Kralupech se krabici utrhlo dno a dvě lahve spadly do kolejiště pod vlak a než se mi je za pomocí personálu nádraží podařilo vyndat, způsobily zpoždění dvou spojů. Krabice se nakonec rozpadla úplně celá, lahve skončily ve křoví u cesty a já se pro ně musela vracet později, s pevnou taškou.

Letošní mrazy s věčně zpožděnými, nevytopenými vlaky, mě doháněly k šílenství a já si vzpomněla, že mám v šuplíku krásné, nové, bílé rukavice. Vyndala jsem je ráno před odchodem do práce. Nejprve jsem zjistila, že nemají úplně přišitý palec na jedné ruce. Navíc jsem si s bílýma rukama připadala jako mikymaus. Nicméně ten pocit brzy opadl, protože po první jízdě vlakem už rozhodně bílé nebyly, měly upatlanou šedou barvu a dvě nevypratelné olejové skvrny. A neužila jsem si je dlouho. Druhý den mi v tlačenici při výstupu z vagónu vypadly z kapsy a než jsem si to uvědomila, vlak zahoukal a odjel. Byla jsem zas bez rukavic. Ale večer, při čekání na vlak domů, upoutala moji pozornost divná věc, válející se na nástupišti. Moje rukavice! Sice jen jedna, pošlapaná stovkou lidí, špinavá, otrhaná a tuhá mrazem, ale moje! Sebrala jsem ji v naději, že třeba někde poblíž najdu i tu druhou a podaří se mi je nějak zresuscitovat. Mé prokřehlé ruce ale stačilo málo, aby cokoliv znovu upustila, a když se kolem mne prohnala slečna s batohem, kterým mi uštědřila přesný zásah, rukavice odletěla do kolejiště. Než jsem ji stačila znovu sebrat, přijel vlak a milou rukavici rozjel.

Nebyly mi zkrátka souzeny. Poděkovala jsem životu za další lekci kvůli svojí hamižnosti a vyrazila dál do světa s holou kůží. Po dvacetistupňových mrazech mi mínus pět připadá skoro jako léto…

V Praze je kalamita jak na Sibiři!

2009-01-06T23:53:00.000-08:00

Napadly tři centimetry sněhu. A u Muzea čtyři!

No a co teprve u nás na vsi. Chumelit začalo v sobotu a předpověď kromě třeskutých mrazů slibovala vánici i na několik dalších dnů. V první chvíli to potěšilo i mne. Přestože je všeobecně známo, že zimu nesnáším, sněhu nebo rampouchů bych se holou rukou nikdy nedotkla a na konci roku si kupuji letenku do rovníkové části Jižní Ameriky, snášející se vločky vypadaly tak romanticky, že mě to až dojmulo. Ale to není směroplatné, jak říkala Máňa, protože poslední dobou jsem pořád nějak naměkko a dojmout mě dokáže i konvice na čaj. Radost však podpořila i praktická stránka věci, protože už několik roků dlužím několika extranjeros fotky zasněžené Prahy. Ono se jim těžko vysvětluje, že to není moje lenost, jenže kde je mám vzít, když v Praze už drahně let nesněží. Prostě nesněží. A tak už jsem v duchu leštila objektiv.

Vločky padaly a odpoledne jsem poprvé vzala koště a šla zamést silnici. První hrablo na sníh jsem kdysi zlomila a druhé mi někdo ukradl. Nahradila jsem ho lopatou, která se také někomu moc líbila. Zbylo mi koště silniční, o které zatím neprojevil zájem nikdo. Odmetla jsem sníh před svým domem, kolem domu sousedů, kteří tam sice nebydlí, ale jsou to kamarádi, a před domem staré paní s berlemi. Poprašek to byl zatím malý, a tak jsem byla za půl hodiny hotová. Záda mě sice nebolela, ale některé svalové skupiny byly značně zlenivělé a dávaly mi najevo svoji nelibost. Sníh padal dál a za chvíli to venku vypadalo, jako bych to byla nikdy nezametla. Popadla jsem koště a za hodinu si doma zalepovala první puchýře. Sníh padal dál.

V neděli ráno ho bylo po kotníky. Když jsem bolavou rukou sahala po smetáku, výhrůžně mi zaúpěly namožené svaly svoji tesknou píseň. Za dvě hodiny jsem se v předklonu a s namrzlými vlasy sunula domů a říkala si, že už toho bylo dost. Jenže ten sníh pořád padal. A čím víc ho bylo, tím hůř šel odmést. Navíc, když k tomu i pořádně zmrznul. Před spaním jsem si udělala další dvouhodinovou brigádu a doufala jsem, že přes noc už nic nenapadne. Probudila jsem se krátce po třetí hodině a zvědavě jsem vyhlédla z okna. Zameteno. Hurá, měla jsem namožený snad každý sval v těle a bolestí jsem nemohla ani spát. Představa rozcvičky s košťátkem moc lákavá nebyla. Radostně jsem se vrátila do pelíšku a když mi o hodinu a půl později zazvonil budík, šla jsem se jen preventivně ujistit, že se situace nezměnila a budu moci dospat až do půl šesté.

Co myslíte? Byl tam!!! Ten blbej sníh zas napad´ a já šla se zatnutými zuby zametat. Vlak do práce jsem stihla jen tak tak, byla jsem zmrzlá na kost a ten prokletej vehikl netopil ani v jednom vagónu. A ten hnusnej sníh padal jako o život. Celý den. Hustě. Neodvážila jsem se pomyslet na to, co mě večer doma čeká.

Sněhu napadlo do půlky lýtek. Někdo ho ušlapal. Mezi tím zmrznul. Pak ho někdo ujezdil. Práce to byla spíš pro sbíječku. V půl šesté večer jsem sáhla po smetáku. Na rukou jsem měla další puchýře prodřené do krve, záda a ramena mě bolela tak, že jsem se pohybovala jako vozíčkář před rehabilitací. Ten hnusnej hnusnej blbej sníh se sypal dál. Po hodině práce jsem se dostala sotva do čtvrtiny a i svaly, o jejichž existenci jsem dosud neměla potuchy, řvaly ve smrtelné agónii. Záviděla jsem lidem, kteří po práci tvrdili, že necítí tělo. Já ho cítila dokonale. Po dvou hodinách jsem začala vidět černobíle. Přestala mi být zima. Kolem mne prošla sousedka a poučila mě, že je třeba to odklidit opravdu důkladně, protože jí to jinak klouže. Na nohou měla letní pantofle. Když zašla za roh, ze zmrzlých rtů jsem vypustila dvě slova na ká a tři na písmeno pé. Po třech hodinách nepřetržité práce mě přestalo bolet tělo a začala jsem mít pocit, že bych si klidně dala úklid celé vesnice. Po třech a půl hodině jsem měla pocit jako po požítí marihuany a srdečně jsem se nahlas smála na celé kolo. Po čtyřech hodinách jsem měla halucinace jako po požití LSD. Když mi soused nějak dlouho neodpovídal, uvědomila jsem si, že už pět minut konverzuji s telefonním sloupkem. Když jsem konečně dometla, projel po silnici sněžný pluh a odmetený sníh mi nahrnul zpátky. Než jsem ho znovu zlikvidovala, odmetená horní část byla opět pod sněhem a mohla jsem začít znovu.

Domů jsem se dostala krátce před půlnocí, s nervovými tiky, ledem ve vlasech i na řasách a s občasnou fibrilací srdečních komor. A s rozhodnutím, že jestli do rána zas připadne, budou mě muset zastřelit, než abych ho šla odklidit.

Jakápak romantika, jaképak fotky, jediné pozitivum této akce je to, že dosud těsné kalhoty ze mne začaly ráno padat. Doufám, že ten ošklivý, studený, mokrý, zmrzlý, nepříjemný a rozhodně neromantický sníh brzy roztaje. On totiž zase padá...